ZOEL: Klienti na svého terapeuta většinou často myslí a vytváří si k němu silný a někdy láskyplný či romanticko-erotický vztah. Není to nic nic neobvyklého a ani to většinou není překážka terapie. Velká část těchto pocitů ale patří spíš terapeutově roli, protože terapeut je často vnímaný v nadřazené a i trochu zbožštěné pozici a klient si do této role může promítat všechny svoje zkušenosti a hlavně nenaplněné touhy a očekávání. (Až časem se v tom člověk začne lépe vyznávat a vidět svého terapeuta i víc realisticky :o)
Není ani nic neobvyklého, když i terapeut má vůči klientovi láskyplné city - ocitají se většinou společně v neobvykle důvěrném lidském vztahu. Potíž nastává tehdy, když si terapeut plete klientovu lásku s láskou ke své osobě a nevidí ji v kontextu své role.
To, co pro mě dělá terapii terapií, je právě to, že terapeut používá svou osobu, své zkušenosti, schopnosti a terapeutický vztah zásadně v klientově zájmu a pro jeho prospěch - ne pro vlastní uspokojení a pro naplnění vlastních potřeb (sexuálních nebo jiných). Pokud to terapeut nezvládne, terapie se většinou nevyvine v "opravdový vztah", ale v zneužití.
Sexuální vztah terapeuta a klienta v terapii je zásadní porušení etických pravidel.
Pro mě osobně bylo v terapii důležité, že jsem mohla věřit tomu, že je tu terapeut pro mě a nezneužiívá moji důvěru, lásku a nerovnou pozici.
Je to hodně podobné jako vztah rodič - dítě. Jako dítě očekávám, že já mohu milovat a testovat hranice jakýmkoli způsobem a dospělý potřebné bezpečné hranice udrží a bude jednat v mém zájmu - aby mi pomohl rozvinout můj lidský potenciál a pomohl mi "vyrůst".
Pokud bych měla dojem, že terapeut sám sebe nezvládá a neudrží bezpečný vztah, modlila bych se, abych měla dost rozumu a dost vnitřních sil se z takového vztahu a potenciálně hodně zraňující situace včas dostat pryč.