Parkrat js v minulosti mela potrebu psychoterapie... velkym problemem byla (je) skutecnost, ze z moji strany, jsem terapeuta bud ihned, nebo pozdeji vnimala jako nekoho, kdo ma stejne/podobne problemy jako ja... Tj nebyl pro me autoritou, cokoliv rekl mi prislo, jako zcela bezne znama poucka, teze, zpetna vazba... Mela js pocit, ze mam nad nim navrch, ze mi nerika ani nic objevneho, noveho, nic co by me posouvalo k reseni meho problemu... Co si o tom myslite? Nevim tedy, jestli jsem se vyjadrila dostatecne popisne...
Vzdy jsem nakonec opoustela terapii s dojmem, ze jsem vlastne silnejsi, nez js si myslela, a ze si svoje problemy umim vyresit sama... Cele mi to prislo zvlastni... Porad premyslim nad tim, jestli js mela jen smulu, nebo... Nevim... Budu rada za nazory...