KALHOTKA: kdyz stojim ve vlaku ve stanici a nejednou, zatimco my stojime, svet kolem zac odjizdet dozadu...

Některé radosti nejsou radostí, dokud o ně nejste připraveni... Po 25 letech jsem se z baráku, se vší možnou zvířenou na dvorku, přestěhovala do bytu. A měli jste mě vidět, když jsem poprvé loupala brambory. Pod sílou zvyku jsem poctivě oštípala všechny klíčky, šlupky shromáždila do misky a teprve potom si uvědomila, že tu nejsou žádný králíci, který by si na nich mohli pochutnat. A já musela ty "drahocené" šlupky vyhodit. Stejně hořké procitnutí mě čekalo při opracování masa, kdy nikde nebyla žádná uslintaná obluda, která čeká na odřezky. Už je to rok, ale ten pocit určité lítosti, který se ozve vždycky, když vyhazuju nějaký takovýhle "dobroty", nijak neslábne... O to víc si to ale užívám, když jsem občas zpátky u mamky. A taky se v hloubi duše omlouvám všem sousedkám, který nám vždycky na plot věšely tašky se vším možným. (kosti pro psa, suchej chleba pro králíky...) Nikdy jsem nechápala, co je k tomu vede a podezřívala je z různejch možnejch i nemožnejch důvodů.

Že zprovoznim kamna ještě před zimou!
Pak budu v mihotání plamene upíjet čaj v papučích ve tvaru buldoků, pozorovat oknem osvětlený klášter a věnovat se věcem pro radost

asi před týdnem se pán v tramvaji ptal,, kolik je ještě zastávek na větrník. Někdo mu to řekl, další ukazoval na desku se svítícíma zastávkama. On děkoval, že si nevšiml, že jede po 20 letech tramvají a že je rád, že zjistil, jak otvírat dveře.
Když vystoupil, upravoval si vlasy ve skle tramvaje... .)

Dostala jsem na farmářských trzích od květinářky růži:)

Mě poslední dobou hodně těší pečení domácího chleba. Pomazlit se s tím hebkým a teplým těstem, udělat krásný bochník a pak pozorovat, co se s ním v troubě děje.

Podívat se do cizího sklepa, na poklady co tam někdo má a vědět, že jsou podobné jako mám doma... Pozdravit je jako staré přátele.

Kdyz po probuzeni najdete v mobilu hezkou zpravu, hned se vam vstava lip a s usmevem.

a dneska mě hrozně bavilo pozorovat prodavače na farmářských trzích, jak sestavujou kytice. Těch barev! :)

KALHOTKA:
KLEER: jé, teď jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá sledovala z tramvají vedle jedoucí autobusy (a naopak) a brala to jako závod - měla jsem vždycky radost, když ten "můj" dopravní prostředek dojel dřív :)

Jarový bublinky, co při každým použití vycházejí z uzávěru .. jsou tak milý!

KALHOTKA: já to miluju, když stojí na semaforu dvě auta, nebo ještě líp šalina s autem, když vypadají, jak kdyby se připravovali na start a dramatickej závod :)

potkat ve čtyři ráno na benzínce uprostřed Německa někoho, kdo mluví česky

snažit se podle přízvuku odhadnout, ze které části ČR je člověk, se kterým právě mluvím

Ta setkání, kdy si na opuštěné chatě v horách popovídáte s někým "cizím" hluboce a opravdově a další ráno zase každý vyrazí svým směrem na cestu a už se nikdy neuvidíte...

když ztratím nějakou věc, drobnost, kterou jsem měla ráda (naposledy třeba ručně šitý deníček s kresbami), tak chci věřit, že ji najde někdo, komu udělá radost.

nechávat po sobě stopy - bombičky z pera a drobná origami
a nacházet cizí stopy podobného druhu

ZUSKA: a ještě lepší najít je "nevybalený" a čekat jestli vevnitř bude jeden nebo dva. něco jako kinder vajíčko.

OLLSON: na tohle jsem úplně zapomněla :) díky...

jako děti jsme to dělávali se staniolem od tabulkových čokolád... čím větší tím lepší ;-)

kdyz vyhladim prstem obal fidorky nebo nugatu z bonboniery