naučila jsem se dělat snídaně do postele i ve všední den před prací... stejně se musíme najíst a probudit milého kávou a koláčem....to je paráda

V návaznosti na tohle [ ILLUZE @ Zjištění ] - bylo fajn náhodou na toho strojvedoucího druhý den natrefit a moci mu poděkovat :)

Drbat koně. Drbat ho a hladit a nechat se překvapit tím, že i takový obrovský kolos se natáčí a šteluje a slastně vrávorá uplně stejně jako třeba pes. A pak se tváří ukřivděně když toho necháte a strká vám tu obrovskou hlavu do náruče...

JVMLOK: A jsem debil, protoze jsem v tomhle auditku naprosto necekal nejakyho vymastenyho kokota BENISH a tudiz mi nedoslo, ze si nejspis spletl tohle auditko s Cernym humorem, kde jsou podobne vylevy normou. Tudiz se Dragonovi omlouvam.

Kdyz se mi podari oloupat slupku z mandarinky a zustane cela v jednom kuse..

kdyz si ctu veci od idiotu jako je napriklad Benish, tak si predstavuju, co za komplexy si leci, jestli rodicum prispivaj na najem nebo jestli jeste ani nemakaj a jak se tvarej, kdyz je oslovi nejaka zena. Tipuju to na mix mr. Beana s Koudelkou z Jachyme hod ho do stroje

Vylepšit si mraženou pizzu o další suroviny.

sledovat nemluvně v postýlce; která je v tu chvíli jeho celý svět; jak mění výrazy a snaží se jakoby mluvit...
vybavuje se mi pak mé ranné vzpomínky, ale nejprve do snů až pak do vědomí... je to vždy malý velký zázrak, když si na něco takového vzpomenu

sleduju, jak se mi na moje přerostlý tymiány na parapetu slétává čím dál víc včel a přemýšlím, odkud sem lítají a kdo bude mít letos tymiánový med.

Když jedu v tramvaji, podívám se z okna a pohledem se setkám s někým, kdo jede vedle v autobuse nebo v autě. A když se na sebe vzájemně usmějem a trvá to, dokud tramvaj nezahne někam jinam.

Je ze mne za těch pár let, co tu bydlím, Cajzl. Dnešní malá velká radost - když vlezu do lesa, nic necítím, prostě hluchý nos.
A jak tam zalévám hlouběji, nos začne postupně fungovat a já nasávám a nasávám čím dál víc a intenzivněji vůně.
Krása...
Díky, lese...

včera:
Jdu z práce po ulici městem. Jemně prší a já si neberu deštník ani kapucu - užívám si jak mě kapky hladí ve tváři. Všechno se leskne, barvy jsou jasnější. Ve vzduchu je cítit voda. Je chladno, ale přece ne tolik, aby to bylo nepříjemné. Usmívám se a užívám si tu všední krásu. Tohle mi nikdo nevezme a nezastíní to žádná negativita. Pro jednou jsem zase zcela v přítomnosti. Možná tomu pomáhá déšť, který mě svým dotykem zaostřuje pozornost...někdy je to tak snadné :-)

Vystát frontu v supermarketu a poprvé za osm let vidět tu obvykle děsně protivnou a vyhořelou postarší paní za pokladnou usmívat se.

brát stopaře a zjišťovat jejich osudy a jak dlouho jim nikdo nezastavil a jak jsou pak rádi, že je odvezu kam potřebují a taky vždy potěší, že se podělí o vše co mají po ruce - tu s pytlem meruněk tu s mandlema nebo dají i nějaký malý peníz, který jsem vlastně ani nečekala :)

lehnout si do strniště po letech na záda a vnímat zem, i po krátkém dešti stále žhnoucí. Šustění šmejdivého štěněte kousek ode mně v hromádkách slámy. Zírat na hvězdy a čekat na perseidy, sladit dech se zemí, vydechnout nějak, všechno špatný. A vidět jen pár padajících hvězd, zato být oslizlá, zdupaná a celkově do ranečku smotaná od štěněte, tou jeho neskutečnou a nebetyčnou láskou. I před myší mi prednost dalo.