CYBORCA: Už jsem si myslel že vám nebudu mít o čem napsat . Ale přece jen.
Hned druhý den jsem ráno odhodil práci bokem a bežel nakoupit, třeba jenom žvejky, to je fuk. Hlavně nakoupit a potkat se.) Jenže tam nebyla. Takhle jsme to dělal celý týden a nic. Začínal jsem si říkat že tam byla třeba jenom na záskok.
Celých těch několik dní jsem v kapse schovával na lístečku napsaný vzkaz s mým číslem. Ve čtvrtek jsem šel nakoupit a byla tam! S tím nadšením na mě ale padla nějaká nervozita, taková kterou u sebe vůbec neznám. Vždyť já přece všechno zařídím a zvládnu levou zadní. To však platilo jen do doby, než jsem se bouchl do holky z Billy.
Jdu na kasu, zahlížíme po sobě, usmíváme se, žmoulám v ruce na malou kostičku poctivě přeložené psaníčko, zaplatím, poděkuju, blbě se culím a odcházím. Neřekl jsme nic! Ani jsem nebyl schopnej dát ji kousek papíru na který se mimochodem jasně a zřetelně podívala když jsem platil.
Odcházel jsem tak s hlavou v dlaních a s pocitem totálního selhání. Páni, tohle se mi nestává.
Den na to jdu z tréninku, nafouklej, narvanej endorfinama, kšilt vzad, žvejka, supr hudba ve sluchátkách. Nedávám moc pozor na cestu, zdvihnu hlavu a najednou je na 4 metry předemnou v protisměru. V tom jsem totálně zazmatkoval a vypadne ze mě jen zdvihnutí ruky a Havlovo gesto ala "peace" beze slova a tupej úsměv.
Ona byla ale asi taky evideně v mírnym šoku a pozdravila mě "dobrý den". Pak už jsme oba jen prošli a pravděpodobně se stejně jako já, ani ona neotočila. Hlava v dlaních podruhé. Vlastně po třetí.
Další den jsem byl nakoupit a tentokrát už jsem ji oslovil s tím, že jsem se pár dní zpátky pokoušel se jí zeptat na číslo ale vždycky jsme shořel jak papírek a tak bych to rád zkusil teď. Myslím že se mi klepal trochu hlas, možná jsme si i zamutoval. )) Odvětila mi ale, že by její příítel asi nebyl uplně nadšenej.
Dnes jsem byl nakupovat:
