YMLADRIS: INFJ - já jsem asi taková zvláštní matka. Částečně bych se pro ty děti rozkrájela a částečně je ignoruju, což asi je blbý, vím. Jenže ony pořád jsou jenom samá potřeba a chtění a žádné poslouchání, zkouším to na ně všelijak, pěkně, částečně hraju někoho méně emocionálního než jsem, hraju ledově klidnou, že to prostě tak a tak bude, a že s tím nic nehne, jsem neuvěřitelně trpělivá, svůj požadavek zopakuju mnohokrát, stojím u dítěte, dohlížím, aby to fakt udělalo... a ono neuvěřitelně trpělivě odmlouvá a nedělá nic. V té situaci to někdy udělám za něj, někdy už nevydržím a nadávám (protože ve mně mezitím vzniklo takové, ale takové napětí, že jsem jak papiňák). Tím se vysílím a jdu se někam skrýt děti ignorovat (aspoň na chvíli se zavřu v koupelně například), protože pro mě jako introverta je tolik interakce prostě už moc. Mám upovídané děti, které celý den mluví nebo si aspon zpívají, povídají nesmyslné slabiky, povídají to, o čem vědí, že mě naštve, a někdy už mě ty uši brní a chci někam do naprosté tmy a ticha. Jo, jak to řekl Satoo, já si prostě potřebuju ty nervy zase napravit v tichu a samotě.