------------------------
Probudila se zimou za šera. Nejprve si myslela, že svítá, ale pomalu ubývající světlo ji usvědčilo v omylu. Musela spát hodně dlouho. Spáleniny už nebolely, jen cítila nesmírnou únavu. Nebyla ani schopna vstát - jen stěží se převalila na bok a hledala obydlí, kte kterým mířila.
V noci si musela zajít, vesnice byla dále, než když ji ve zbytcích světla viděla naposledy. Stopy zavál vítr, a tak nevěděla, jestli to byl zrakový klam, nebo se tolik odchýlila.
S pohledem na vesnici se pomalu pohla. Pak počítala do sta a pohla se znovu. A znovu a znovu. Každý sebemenší pobyl ji stál strašně sil, které nebylo kde brát. Nakonec vykročila. Klopýtala, jen stěží držela rovnováhu.
Ušla asi sto kroků, když se pod ní podlomila kolena. To je konec, pomyslila si.

Náhle měla pocit, jako by ji něco oválo tvář. Po chvíli znova. A nakonec se nad ní objevil stín. Stín, ve které zářily dvě krvavě červené oči.

Mysl obtloustlého muže nebyla o mnoho složitější než mysl myši, jejíž tělo pomalu chladlo nedaleko odtud. Prostá lidská duše ovládaná strachem a nízkými pudy - pro Harolda ten nejsladší dezert.

Než se hostinský skácel k zemi, přišla krátká a intenzivní bolest provázející agónii prchajícího života. Harold nevšímavě překročil tělo zmítane křečí, na stůl položil několik zmuchlaných bankovek a vyrazil opět do tmavé noci vstříc Chrámu.

____________________

Tělo mrtvé myši sebou několikrát škublo a pomalu se začalo zvedat - ale už nebylo ovládáno pouze hlodavčími pudy, nýbrž něčím mnohem větším a mocnějším.
Dary démonů nejsou nikdy bez následků a Sukuba si svojí pomstu velmi dobře rozmyslela než Haroldovi dala část svého srdce.

_____________________

Kromě extáze ze samotného jídla, cítil Harold, jak se jeho tělo nabíjí, svaly sílí a smysly zbystřují. Naprosto jasně věděl, co se s ním děje, přesto ale nedokázal a možná ani nechtěl se toho potěšení vzdát.

Když dojedl, přivolal k sobě hostinského. Ten sice klopil oči do země, ale marně, Harold mu zvedl bradu a opřel zrak hlukoho do jeho lebky.

Hostinský měl pravdu, maso bylo upečené jen trochu na povrchu a na místech řezu z něj vytékala hustá šťáva. Harold na ní chvíli zíral, pak trochu nabral na prst a olízl. Na první chuť to bylo hnusné, pak se ale dostala šťáva do žaludku a zažil euforii. Cítil, jako jeho tělo volá Ještě, ještě.

Rozhlédl se a když zjistil, že si ho nikdo nevšímá, popadl maso a zcela ignoruje své vychování ho začal trhat zuby jako šelma. Byl to naprostý požitek. A byl by ještě lepší, kdyby část masa nebyla pokažená ohněm.

Starosvětské hospody... Už skoro zapomněl jaké to v nich je.
Chvíli pozoroval hemžení námořníků okolo nálevního pultu a pak se zvedl, aby okolo polootevřené kuchyně prošel k telefonu. Nad moderností přístroje se pozastavil jen na okamžik - čekal spíše propojení na místní ústřednu - a už volil naučené číslo.

Nijak ho nepřekvapilo, že na druhé straně drátu je ticho: "Mám vaši zásilku, ale zdržím se. Stejné místo a čas, o tři dny později."

Ticho přerušilo krátké rozhořčené zafunění.

"Můžete mi strhnout deset procent!" dodal Harold a zavěsil. Nevyslovený vztek protistrany ho bůhvíproč potěšil a jen zvýšil jeho hlad, stejně jako volný pohled do kuchyně, kde se právě zpracovávaly vnitřnosti opékaného selátka.

Pokud je to možné, tak by se příběh mohl s rozumným zpožděním umisťovat na nástěnce, abysme nemuseli komplikovaně hledat logické návaznosti

-------------------

Vůně selete opékaného nad roštem probudilo v Haroldovi chutě, které už dlouho spaly. Rychlé cviky nepomáhaly, a tak se rozhodl chutím podlehnout. Aspoň bude mít možnost si putyku prohlédnout dříve než se pustí do akce.

Vyhlédl si místo v rohu s krytými zády a přivolal k sobě obsluhu.

"Korbel červeného a plný talíř," ukázal na oheň.

"Omlouvám se, pane," drmolil drobný šlachovitý chlapík v umastěné zástěře, "ale selátko ještě propečené, strčili jsme ho tam před chvilkou. Mohu vám nabídnout pečené kuřátko?"

Harold zabodl svůj zrak to postavy před sebou: "To je mi jedno. Chci kus masa hned teď. A ať je to víno dobré, jestli přineseš ocet, tak..."

Hostinský se odšoural neuvěřitelně rychle. Bál se, že za krvavé maso dostane bití. Netušil však, že právě ta krev kapající do doutnajícího dřeva protáhla hostovy smysly a vzbudila jeho chutě. A ani Harold ještě netušil, že takové maso bude ode dneška jeho běžnou stravou.

Krok. A další. A ještě jeden. Každý pohyb nohou byl veden už jen její vůlí dojít, kdyby jen na chvíli přestala, tělo by se zhroutilo. Zvedla oči a hypnotizovala vzdálenost, která se evidentně odmítala zmenšovat. Nedovřené rty vypustily němou kletbu. Popraskané strupy už dávno nekrvácely, jemný písek v ranách už ani necítila. Nic ji nezastaví.

Šero se ztmavlo a dlouhánka se ploužila dál. Jen stěží rozeznávala lesklou čerň písku od matné temnoty vzduchu. Stačilo by málo, hrbolek nebo louže jemného písku, aby ztratila rovnováhu nebo se odchýlila od správného směru, ale to jí nezajímalo. Celá její mysl byla soustředěná na jediný úkol - dojít do té výspy civilizace, kde snad najde vodu, jídlo a oheň, s příchodem noci její oslabené údy ovládl chlad.

Pomalu do jejího vědomí vplula myšlenka. Pokud jsou tam lidé a oheň, tak jak to, že nic nevidí!

FIONOR: Od toho je celý klub, všechny diskusní příspěvky jsou mazány, povídkové zůstávají. Navíc je pak vidět, kdo co napsal.
Náznak pro spoluautory prosím do samostatného příspěvku a modře nebo třeba zeleně.
CELLINDRA: Více dějových linií je OK, pokud se nepřepíná moc často. Osobně jsem počítal ještě s dalšími postavami. Všechny by se měly nakonec sejít (-;

Zbytek dne se Dlouhánka ploužila rozpálenou pustinou, rozdírajíce si nohy o ostré kameny. Na žízeň ani bolest už skoro nemyslela, všechny myšlenky se točily jen okolo toho, kdy se z útěku s Kořistí stal útěk před Smrtí. Ne že by na tom záleželo, dokud se nedá dohromady a nesežene zbraně, musí být vděčná za každý den a krok který ji ještě čeká... Teď je možná nahá a pološílená vyčerpáním, ale svého nepřítele zná a umí čekat...

Na sklonku dne konečně dorazila na dohled malé obchodnické osady v blízkosti hor.


Dlouhánka by měla dostat trochu klidu na zotavení, aby z ní nebyl močednický archetyp - ale i tak by se situace mohla zvrhnout

Břicho ji bolelo a kašlala krev. Popálená, zbědovaná, zašlapaná do prachu... Jak má takto dojít na místo shledání? Na krátký okamžik si připadala zoufale. Avšak vlna sebelítosti pominula tak rychle, jak se objevila. Dlouhánka nebyla zvyklá prohrávat. Věděla, že svou práci dokončí, ať se stane cokoliv. Měla totiž velice mocného spojence, starého jako lidstvo samo. Touhu po pomstě.

Nechápala, co se stalo a proč přežila.

Pomalu se zvedla. Na mnoha místech jí praskly strupy a vyvalil se hnis. Šok z palčivé bolesti ji srazil na kolena. Chvíli kontrolovala svůj dech a pak se znovu zvedla. Bolest se vrátila, ale tentokrát ji překonala. Rozhlédla se po svých věcech a zjistila, že kromě náhrdelníku, který ji připekl ke kůži, jí zůstaly jen její zbraně, zčernalé ohněm a pokryté vrstvou šedého prachu.

S mečem místo hole a nahá se vydala na další cestu pod zamračeným nebem. Potřebovala vodu a jídlo a do nejbližšího zdroje obojího bylo ještě daleko. A pokud jí bude hledat její zachránce, pokud jí vůbec bude hledat, tak ji může jen těžko přehlédnout.

___________________________

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když se Dlouhánka probrala zpět k vědomí.

Rukama zapátrala po písku okolo sebe a opatrně se převalila na břicho. Spalující bolest ji na krátký okamžik zcela ochromila a vzápětí donutila vykřiknout. Její kůže byla pokraty drobnnými, ale četnými strupy a popílkem smíseným s jemným pouštním pískem.

Konečně otevřela oči a podívala se po okolí.
Ležela v kruhu již ztuhlé skelné taveniny, ve které se povalovalo několik kostřiček...

Oheň v Haroldových žilách pohasl. Jen tak trochu doutnal, připraven se probudit. Jeho nositel vykročil dále, přístav byl temný a prázdný, jen z některých rozsvícených oken hospod se ozývalo veselí pozdních hostí. Nevěděl, zda nedělá chybu, rozum mu velel pokračovat dále a co nejrychleji ukončit svůj úkol, avšak jeho instinkt mu radil vyzkoušet nově nabité dovenodnosti dříve, než je bude nucen použít. Přetáhl si kapucu přes vlasy, zachumlal se do pláště tak, že byly stěží vidět oči, a vešel do jedné z námořnických putyk.

Drobný hlodavec nakrčil čenich a vyrazil kupředu.
Korálkové oči upřené směrem k Haroldovi, který byl nyní více než bohem. Bylo nutné se mu přiblížit. Stanout v jeho stínu!
Myšlenky, tak cizí a nekrysí, teď naplňovaly celou podstatu toho nebohého tvora. Bylo nesnesitelné prodlévat tak daleko, ale každý krok blíž byl jako bodnutí rozpáleným nožem...
Harold znovu rozkázal a krysa konečně dorazila skoro až k němu - pud sebezáchovy zlomený lépe než vytrvalým mučením. Oči byly prosty běžné hlodavčí zvědavosti a roztomilosti - nyní se za nimi prostíral nezměrný oceán šílenství.
Další krok a...

...víc už krysa nevydržela a padla k zemi v křeči s vyděšeným pištěním. Z tlamičky se jí řinula krev a z těla rychle prchal život.