No, pokud bych se chtel Nietzschem venovat delsi dobu, zacnu tou Zrozeni tragedie. Pokud bych si chtel precist jednu jeho knizku a uz se jim nikdy nezabyvat, prectu si asi treba Antikrista

Nietzscheho jedině v Heideggerově interpretaci

OVERSEER: Asi jsem ne uplne pochopil, co tim chces rict.. a taky co ma mit Castaneda spolecneho s tematy existencialistu.
Nevim, nakolik dokazu "neviditelne anorganicke dravce z vesmiru" zinterpretovat (nebo se k tomu vlastne jakkoliv vyjadrit).. jedine, co mi tam neco rika je ten dravec v nas, jenze k tomu by se zas treba Nietzsche vyjadril myslim uplne opacne nez co sem pochopil z tohodle textu, takze fakt nevim. Osobne mi to prijde jako new age blabol

boze muj, ty bys udelal i ze Sartra katolika

A ven!

Pridal jsem do zahlavi adresu s nejakyma ebookama, ktere spadaji do tematu klubu. Neni tam toho moc, vetsinu knih mam ve fyzicke podobne, tak pokud nekdo mate neco elektronicky, bylo by super, kdybyste se mohli podelit (me do posty) :)

OVERSEER: děkuji, ale nehledám na své vidění světa lék.

Co svet prosvetluje a cini jej snesitelnym, je obvyklé vedomi nasich svazku s
nim a predevsim toho, co nas spojuje s lidmi. Vztahy s lidskymi bytostmi nam
umoznuji stale pokracovat, protoze neustale predpokladaji dalsi rozvijeni,
budoucnost - a protoze i my zijeme tak, jako kdyby nasim jedinym poslanim bylo
mit prave vztahy s lidmi. Avsak ve dny, kdy si uvedomime, ze to neni nas
jediny ukol, kdy zejmena nahledneme, ze lidi pri nas drzi jedine nase vule -
prestante psat nebo mluvit, izolujte se, a uvidite, jak se zacnou vytracet z
vaseho dosahu -, ze vetsina z nich k nam je ve skutecnosti obracena zady (ne
ze zlomyslnosti, ale z lhostejnosti) a ti zbyvajici si _vzdycky_ uchovavaji
moznost zajimat se o neco jineho. Kdyz si takto predstavime vsechno, co je v
tom, cemu rikame laska nebo pratelstvi, dilem nahody, souhrou okolnosti, tehdy
se svet navrati do sve noci a my k onomu velkemu chladu, z nehoz nas lidska
neha na chvili vytrhla.

-- Camus, zapisnik II., nekdy ~1947-8

me se na Moru hrozne libi, ze primo ukazuje, ze cokoliv clovek prozije, je v podstate zcela nesdelitelne: clovek prozije, pochopi, neco mu to eventualne da, ale neexistuje zpusob jak to predat dal (coz muze byt trochu ironicky, vzhledem k tomu ze to Camus dal predava - a to prave tou knizkou)

Hm, nalezt smysl v Sokratovskem rozhovoru - mysli se tim, nalezt "smysl" v ramci Sokratovskeho tazani se/premysleni? To zni docela zajimave.. :) ono vubec cele to "nove" pojeti Sokratovskeho tazani se, ktery zacina dejme tomu Heideggerem a Arendtovou je docela zajimave :) ale nevim zda nejaky "oficialni" existencialista se mu taky venuje

nedavno jsem si dostal k docela dobrym vysvetlujicim vetam od Camuse k jeho Moru.. prislo mi to docela zajimavy :) psany nekdy v roce 1942

Chci prostrednictvim moru vyjadrit nedychatelne ovzdusi, kterym jsme vsichni
trpeli, i atmosferu ohrozeni a vyhnanstvi, v niz jsme zili. Tento vyklad chci
zaroven vztahnout i na existenci v obecnem smyslu. Mor poskytne obraz tech,
kterym tato valka byla prilezitosti k reflexi, k mlceni - i obraz dusevniho
utrpeni.
...
Mravni ponauceni z moru: neposlouzil nicemu a nikomu. Pouceni jsou jenom ti,
jichz se dotkla smrt na nich samych nebo na jejich blizkych. Ale pravda, jiz
se timto zpusobem dobrali, se tyka pouze jich. Nema zadnou budoucnost.

hm ;) tri dny a uz se to zvrhlo ;) nemuzeme se treba drzet jenom toho, co jsme z existencialistu cetli, a v ramci nich a jejich nazoru postulovat to, co si myslime my?;) bylo by super kdyby sla udrzet nejaka forma.. ;) nechci aby z toho vzniklo neco jako "citim se spatne a mam pocit ze svet je absurdni - nejsem existencialita?"


ECLECTICA: Hele, neda me to: tys cetla Heideggera? :) Nevim s jakou intenci jsi psala co jsi psala, ale motivy "vrzeni do sveta", "byti ke smrti", nenavist a zaroven "laska k byti, ke kteremu jsme pripoutani" (to je myslim Jaspers, ale nejsem si jistej).. to jsou vsechno dost zasadni existencialni motivy, myslim :) minimalne pro nektere autory
Je fascinujici, pokud si to sama vsechno uvedomujes :)


KACIQ: ve filosofii nic nejde presne definovat a vse je osobni - konec koncu, neni to exaktni veda (nebo veda vubec) - kam tim smerujes? :)
Ten "predtim kdosi" je Descartes a ten sem imho (vubec) nepatri
Ten citat je odkud? :)

Myslím, že k tématu mám sama co říct: můj vztah k životu je dosti ambivalentní. Co si jen vzpomínám, měla jsem vždycky pocit, že se udála křivda: tím, že jsem byla vržena na tento svět, aniž by se mě kdokoli zeptal, zda o to mám zájem (což samozřejmě z princpu nemohl). Pořád v sobě nosím vztek, proto, že jsem dostala, jak tomu říkám, "balíček dva v jednom" tím, že jsem se narodila, jsem předurčena automaticky ke smrti (bolesti a útrapy, které na člověka čekají na trajektorii mezi těmito body, se ani nezmiňuju). Cítím rozčarování nad tím, že, ač je život v podstatě neveselá záležitost, člověk k němu přiroste a nechce se ho vzdát. Často si říkamá, že by bývalo lepší se nenarodit, a pak se pro to cítím provinile. Podivuju se nad tím, že plánuju na dlouhou dobu dopředu, a přitom tu za okamžik nemusím být.

JACOB: ptam se na tvou zkusenost (viz zahlavi). jestli jsi teda existencionalista, coz nevim

YMLADRIS: "To co bylo sudbou k smrti se meni na pozvani k zivotu" (camus) - pokud chces konkretni priklad ze zivota, precti si Mytus o Sisyfovi, uvadi tam minimalne ty tri priklady absurdnich hrdinu - to prepisovat asi kvuli tobe nebudu ;)

JACOB: muzes uvest konkretni priklad toho vzdoru proti absurdnu; jak bys to aplikoval v nejake situaci?

ale neni to metafyzicky smysl - je to spis smysl ve vyjadreni "to co lze vubec delat"

YMLADRIS: Camusuv existencialista (Kierkegaard muze mit dost jiny nazor, ale k nemu se zatim vyjadrit nedovedu, ale mozna to rekne nekdo jiny) rozhodne neocekava "konec absurdity". Naopak, to proc se Camus nezabije je prave to, ze by zrusil ten trojuhelnik clovek-svet-absurdno. Camus si hovi v tom absurdnim svete, protoze pouze absurdno (a vzdor proti nemu) mu dodava "smyslu"

JACOB: pouziva existencialista tento pristup, protoze "za to" neco ocekava? (napriklad ukonceni toho zmatku or whatever)

nebo protoze je to to jediny co ma vyznam delat (nechce-li clk sam sebe obelhavat virou v neco)

A jeste jednu poznamku, ktera by mnohym mohla pomoc: "absurdni" svet, jak je postaven existencialisty, je tak trochu zavadejici. Absurdni neni svet, absurdni neni ani clovek: absurdni je vztah mezi clovekem a svetem.

Tak nejak. Jak greatdrake rekl, je dulezity si uvedomit, co je co. Existencialismus rozhodne neni nihilismem, existencialista neni depresivni clovek a existencialismus neni fatalismus.

Nihilisti jsou naopak v klasickem slova smyslu vsichni, kdo nejsou existencialisti (dobre, to je hodne osklive zjednoduseni, ale doprejte mi ho). Nihilismus - od slova Nihil - "nic", je proste v Nietzscheho slova smyslu vira v to, ze veci a lidi "naseho sveta" maji smysl nebo pricinnu ve svete jinem. Nietzsche uvadi treba moralku jako takovou - ta se v cele evropske kulture odvozuje od Boha - a tim padem je zalozena na "nicem", tj. je nihilisticka. Nietzsche dal rozdeluje nihilismus na skryty a otevreny, ale to uz asi nema cenu rozebirat.

Existencialista z meho pohledu je clovek, ktery (a budeme treba citovat, at jsme presnejsi):

Citi se nevinny. Popravde receno nic jineho neciti, jeho nevinnost je nenapravitelna. Ta mu dovoluje vsechno. Tak tedy na sobe zada zit vyhradne s tim, co zna, prizpusobit se tomu, co je, a nepripustit zasah niceho, co neni jiste. Dostava se mu odpovedi, ze nic neni jiste. Ale alespon to je jistota. S tou ma co docineni: chce vedet, zda je mozne zit bez odvolani (!!). (camus)

Existencialista je (nebo dovede byt) stastny. Camus preci postuluje tri "existencialni hrdiny": svudnik, herec a valecnik. Vsichni tri uzivaji zivota maximalne, vsichni tri miluji kazdicky den a (zase citace): "abusrdni hrdina nevi, jak zit lepe, vi za to, jak zit vice"
Pro Camusova absurdniho hrdinu se kvantita nahrazuje kvalitu (protoze "kvalitne" je vse stejne)