Vyrostl jsem v mori a chudoba byla mi pompou, pak jsem more ztratil, a tehdy mi veskery prepych nahle pripadal sedy a bida nesnesitelna. Od te doby cekam. Cekam na lode, jez miri nazpet, na domov vod, na jasny den. Mam trpelivost, jsem zdvorily ze vsech sil. Byvam viden, jak prochazim rafinovane krasnymi ulicemi, obdivuji se krajinam, tleskam jako vsichni, podavam ruku, to nemluvim ja. Chvali me, jsem trochu duchem jinde, urazi me, a me to sotva udivi. Pak zapomenu a usmeji se na toho, kdo me hani, nebo pozdravim prilis uhlazene nekoho, koho mam rad. Co delat, mam-li pamet na jeden jediny obraz? Nakonec me vyzvou, abych rekl, co jsem zac. "Jeste nic, jeste nic..."
Prekonavam se na pohrbech. Tam opravdu vynikam. Kracim zvolna predmestimi kvetoucimi starym zelezem, poustim se sirokymi alejemi, jez vroubi betonove stromy a ktere vedou k jamam v chladne hline. Tam za malounko zardele utechy nebes sleduji, jak smeli brasi pohrbivaji me pratele tri metry hluboko. Kdyz mi pak ruka umazana od hliny poda kvetinu a ja ji hodim, nikdy se nemine jamy. Moje pieta je presna, pohnuti svedomite, sije primerene nachylena. Vsichni obdivuji, jak vhodne volim slova. Ale ja na tom nemam zadnou zasluhu: cekam.
Camus - More na dosah