- no tak jo. rad jsem si to, co tu
probehlo pred 5 lety, precetl (do znacny miry se zotoznuju s nekterymi ymladrisinymi skeptickymi pripominkami, jak nize patrno) a pripojim teda par poznamek, treba diskuse ozije. chce se mi o tom mluvit mj. proto, ze jsem nejak v souvislosti s tou kausou s Cernymi sesity zacal premyslet o tom, jaky mam dnes k heideggerovi a k filosofii existence vztah. na jednu stranu mam totiz chvilemi z tech textů pocit, ze je mi to vsechno uz hrozne vzdálené a cizí (je to uz pres 20 let, co me heidegger poprvé nadchnul), ale pak si zas uvedomím, ze mnoho veci zejmena z heideggera mi proste "preslo do krve" a uz je to pro me naprosto samozrejmé, jiné byly u me na zacatku nejakyho vyvoje, kterej sice vedl v jistym smyslu daleko od nich, ale bez nich by se dost mozna nekonal. no kazdopadne by muj zivot pravdepodobne vypadal po mnoha strankach jinak, kdyby heideggera nebylo, a i pro to je pro me zajimavy s nim nejak "uctovat".
- vicemene se ted teda omezim na "autenticitu" u raneho heideggera. je to, myslim, prinejmensim jedna z prvnich koncepci "autenticity" (nevim ted, zda ten termin od nekoho prebira), je asi nejpropracovanejsi a byla, myslim, nejvlivnejsi. jine koncepce maji s ni sice neco spolecneho, ale neco zas (kupodivu..) ne a mluvit o "autenticite" obecne u "existencialistů" lze jen velmi opatrne.
- heidegger se mimochodem nikdy za existencialistu nepovazoval a neoznacoval, jakkoli existencialismus temer "zalozil". to, ze neni "existencialistou" v pozdejsim smyslu, se v souvislosti s jeho koncepcí autenticity v Byti a case projevuje mj. tak, ze heidegger neustale opakuje, ze naprosto nechce autentickou existenci jakkoli hodnotit vyse nez neautentickou ci na tomto rozliseni snad zakladat nejakou etiku. samozrejme muzeme diskutovat o tom, zda je v teto veci heidegger poctivy, a nakolik a v jakem smyslu je skutecne "neutralni", ale myslim, ze je fakt, ze jeho zakladni zajem tu je teoreticky, resp. ontologicky, nikoli etický ci "existenciální". heidegger predevsim chce zkoumat, co to znamena byt a co je to cas. to pro nej znamena - jak clovek casu rozumi. a dospiva k tomu, ze ruznymi zpusoby. :-) a ukazuje dva rozdilne zpusoby - rozumeni casu, jak se deje pri "autentickem existovani", a rozumeni, jak se deje pri "neautentickem existovani".
- lici tedy dva nasledujici zpusoby existovani: bud si rozumim "ze sveta", nebo z vlastnich moznosti. jde o to, ze existence je vzdy vykon nejakyho zorientovani se a urcityho realisovani urcitejch svejch mozností. bud jsem pohlcen pritomností, tim co se vtírá a co je proste bez nejakeho usili a hledani tu (pak casu rozumim vychazeje od pritomnosti a vnimam ho jako sled nejakych "ted", pricemz nektera jeste nejsou, jina uz nejsou), nebo si uvedomuju, ze moje byti jsou moznosti, moznosti jsou vlastne v jistym smyslu skutecnejsi nec to, co "realne" lezi prede mnou, bez moznosti by prede mnou nic nelezelo, a o techhle svejch moznostech si chci udelat jasno a vztahovat se k nim skutecnne jako moznosti, jako k necemu jeste nerozhodnutymu a neurcitymu. ukaze se mi povaha mych moznosti jakozto konecné bytosti - bytosti, jejiz situace po nejakych strankach určená je (bez toho by se taky moznosti neotviraly) a ktera tu nebude vecne. heidegger lici, jak konfrontace s vlastni smrtelnosti muze cloveka vytrhnout z pohlcení pritomností a zpusobit, ze se zacne videt ne jako neco, co proste je, ale jako neco, o cem se rozhoduje.
- ta liceni velmi zaujala ctenare, podstatne prispela k vzniku existencialismu a heidegger byl znechucen, ze ctenari se soustredej na tohle a zcela jim unika to, oc mu slo (coz si ale asi do jisty miry uvedomil az zpetne). ty motivy nicmene samozrejme zily vlastnim zivotem u mnoha filosofů, psychologů a umelců, kazdy je vykladal trochu po svem, nekteri je zplostovali, jini s heideggerovym podanim moznych zpusobů existece postupne zacinali polemisovat a jinak zacinal videt veci i heidegger, termin "autenticita" prestal pouzivat brzy po vydani Byti a casu.
- velmi dulezita pripominka, ktera se k naznaceny koncepci ozyvala, byla, ze modů existence a rozumení mj. casu je proste mnohem vic, je to obrovska škála odstínů a stylů, navic smrt taky onu "iniciacni" roli mit nemusi, zivot je proste mnohem pestrejsi. k tomu je dobre rict, ze heideggerovym primarnim cilem ale nebylo popsat vsechny mozne polohy existence. je to urcita schematisace, kterou provadi v ramci snahy ukazat urcité tváře času (jo, asi propadal ilusi, ze vystihuje proste "zakladni moznosti", ale to neni az tak dulezité).
- dulezité imho je, ze heidegger tim mj. ukazal neco o povaze pravdy. ukazal, ze co je to svet, co je to zivot, co je to cas proste zalezi na tom, jakym zpusobem zrovna existujeme. nelze na to ziskavat "nezaujaté" a "objektivne správné" odpovedi. resp. - "nezaujatemu" badateli se ukazuje opet jen jedna z mnoha moznych forem smysluplnosti. predstava poznavani podstatnych veci jako nezaujateho racionalního zkoumani se tříští, o smyslu vecí rozhoduje to, jak existujeme, podle toho nam ukazou urcitou svou tvář. jak receno, nakolik snad mlady heidegger chtel nejak systematicky vycerpavajicim zmapovat vsechny (aspon zakladni) polohy existence, selhal, jak konstatovali jak jeho kritici, tak zahy on sam.
heideggerovi se rozhoden daří urcite polohy existence sugestivne predstavovat. jak v Byti a case, tak pozdeji. ukazuje, ze v ruzných nových a nových způsobech existování se muze clovek ocitat dík urcitemu zpusobu promysleni ruzných "abstraktnich" otazek.
a postupne heideggerovi dochazi, ze takové mysleni je nekonecna cesta a bloudení, pri kterym se meni vsechno, i to, co je to sama ta "cesta" a "co to znamená myslet".
- jeho mysleni sledující a promenujici celkove polohy existence, který ma posleze mozna bliz k básnění nez k vetsine toho, cemu se rikalo "filosofie", zakouší existenci a smysl jako neco bezednyho, nevycerpatelnyho, o cem nemame nidky aspon "v zakladnich rysech" definitivne jasno, co je vzdycky schopny zasadnim zpusobem prekvapit. (nebyl samozrejme sam, kdo ve 20. stoleti neco takovyho inicioval, vyznamnym "souputnikem" mu imho byl kuprikladu surrealismus.)
- pokud jde teda konecne o tu "autentickou existenci" (docet to nekdo az sem?), konkretni podoba, v jaky ji lici heidegger a imho tim spise, jak ji lici pozdejsi existencialiste (heideggorovi to teda vydrzelo jen par let), je neco velmi omezeného, je to jen jedna z mnoha poloh existence, jeho liceni konfliktu mezi autentickym a neutentickým jen jedna z nepreberneho mnozstvi moznych peripetii existence. snazit se zit "podle toho", drzet se tohohle schematu, muze byt pekne umelé a krecovité. snadno z toho muze byt obsese smrtí, umelá zaliba v uzkosti a v "heroický" samote a jiné křeče. na druhou stranu - neco z té ideje autenticity podle me zustava platné a zásadní (a neco z ni taky pochopitelne zustavalo i v heideggerove pozdejsim mysleni, opet samozrejme v podobe, kterou lze jiste povazovat za omezenou, byt zase jinak). - totiz povedomi, ze cloveku se muze ukazat, ze míjí, ci dosud mijel to podstatné, ze mu vlastne unikalo, oc v jeho byti na svete jde, ze vlastne marnil zivot, muzou mu nejak "spadnout klapky z oci". to se muze prihodit nejen tomu, kdo dosud hledal rozptyleni ve spolecenske konversaci, jak to rad lici heidegger v Byti a case, ale i tomu, kde se "odvazne" snazil "vymknout z davu tim", ze se bude konfrontovat s vlastni smrtelnosti, proste zadny obecně vytyčitelný zivotní program proti tomu, myslím, neni imunni. a proto neni od veci hledat, zda se nenabizi nejaky zpusob žití a myšlení (jiste mu nemusime rikat "autentický" ci "autentičtější", kor pri vsi zatizenosti tech slov), ze kterého bychom meli lepší pocit nez z toho dosavadního. cim jinym se totiz v posledku ridit pri hledani zpusobu existence nez pocitem? - vzdyt jde o celek, tam rozum nic nezmuze, rozum umi jen slouzit, neumi vladnout, slouzi necemu jinemu i tam, kde si namlouva, ze vladne. to si dnes uvedomujeme, mj. dik heideggerovi. :-)