YMLADRIS:
- v poslednich letech mne ohromne zaujal David Deida, kterej zase ma slovo "potencial", ze at delame cokoliv, porad je v nas urceni povedomi toho, ze by slo jit hloubeji (kvalitneji pracovat, delat lepsi umeni, hloubeji milovat, ... cokoliv). Ze lidsky udel je, ze nas zatim nenaplneny potencial nas kope do zadku. A ze je zasadni tomu neuhybat, nejak se neoblbovat do zapomneni nebo pohodicky, ale snazit se ten potencial naplnit
- to ale zas vede na tu tocku s tim superegem (jsem myslim o tom psala pred temi peti lety, pac sama mam tento celozivotni trip) -- to ze chci zit hlubsi/kvalitnejsi/smysluplnejsi zivot, ze chci zprima koukat na moznosti ktere se vynoruji a vybirat ty co jsou z umeleckeho hlediska nejnosnejsi == chci to opravdu tzv. ja, nebo je to diktat socializace? ("nemuzes zit nudne, to bys byla nula") -- o tom hodne mluvi Slavoj Zizek, nova pliziva ideologie
- smrtelnost jako faktor kterej pomaha dostat se pres tyhlety nejruznejsi hry a blbosti fakt k jako by realnemu prozivani, na to sazi Deida taky a budhisti taky
O Deidovi slyšim poprvé. Takhle, jak to podáváš, to ve mně taky vzbuzuje otázku, o "potenciál" v jakym smyslu má jít, to slovo (aspoň v češtině) trochu asociuje podřízení diktátu společnosti ohledně toho, oč se má člověk snažit, co je úspěch atd.
Na druhou stranu na asociace s Heideggerem a autenticitou je imho na místě - svědomí dle Heideggera volá ze zapletenosti do světa k němu samému a jeho vlastním možnostem, před kterými přinejmenším "zprvu a většinou" zavírá oči, svědomí ho volá k možnosti být celý (kterou ale v zásadě nejde nějak plně realisovat).
Zároveň to ale u Heideggera má o dost jiný zabarvení, než u Deida podle toho, co naznačuješ. Heideggerovi jde o to, že si člověk uvědomí, že žádné jeho jednání a smýšlení není nutné a samozřejmé, že o jeho jednání a způsobu smýšlení není rozhodnuto, jak se snad dosud před sebou tvářil, že *vše* je otevřené a on ve své svobodě o svém bytí po všech stránkách rozhoduje, resp. aspoň spolurozhoduje. K tomu patří, že nepřijímá (v ideálním případě) jako hotová a neproblematická ani žádná ona měřítka toho, co je dobré umění, co je úspěšný život, co je vhodné chování atd. Prostě je konfrontován se svou svobodou vůči všemu a se svým bytím (které je bytostně možností, tím, co je třeba rozhodovat) vcelku. To se děje na pozadí té smrti, která vystupuje jako "nejzazší možnost", možnost, která je neredukovatelně moje, nikdo ji nemůže realisovat za mě, týká se mě samotnýho a může mi moje bytí vracet jako něco, co taky nemůže ve skutečnosti nikdo a nic rozhodnout za mě. Mám propastný možnosti, neznám jejich omezení a jsem vlastně svobodné realisování určitejch z nich, ať se mi to líbí nebo ne.
Když bych to teda měl srovnávat s tim Deidou na základě toho, co o něm píšeš, tak myslím, že rozdíl je v tom, že pro Heideggera ten "potenciál", který máme a cítíme se provinile, protože ho nenaplňujeme, spočívá též a snad především v možnosti nahlížet, že všechna určení "potenciálu" jsou problematická, nesamozřejmá, ne-nutná, pro nějaký pochopení potenciálu, toho, co je dobrý, se vždy jen zkusmo rozhoduju v konfrontaci s celkem svýho konečnýho bytí v možnostech. Každý způsob hodnocení a každý životní projekt je svobodně podnikaný experiment.
Možná by se dalo říct, že dle Heideggera nás nestíhá pocit provinění kvůli tomu, že neděláme např. lepší umění, ale že neděláme všechno umění, které je možné dělat. (Což samozřejmě nejde.) Čelit tomu lze tak, že si aspoň budem vždy uvědomovat, že realisujem jen jednu nesamozřejmou z nekonečných možností.
- mam ted maly dite. pripada mi, ze sleduju u nej ten prechod ze sveta do moznosti. rikala jsem tomu "zacina mit predstavivost". Mimino nema predstavivost, relativne zhruba vsechno je pro nej stejne novy/hodnotny na zaziti. Batole uz konstruuje moznou budoucnost na zaklade minulosti (cesky receno, chce cosi a je vztekle kdyz to neni atd). tim se asi fakt prestava byt simpanzem a stava se clovekem
Jasně, to, co líčíš jako změnu od mimina k batoleti, určitě souvisí s tím, že se stává člověkem, tj. bytostí, jejíž bytí spočívá ve vztahu ke svým možnostem. Ale nejde to, myslím, ještě prát jako přechod k autentický existenci. Batole si (aspoň většinou) neláme hlavu s tím, že jeho chtění něčeho, kvůli kterému se vzteká, je hluboce nesamozřejmé a svobodně zvolené. (Pak by své chtění teprv chápalo jako možnost a bylo autenticky. :) )
- jak kancik-rybicka pise, tak jako jo, Heideggerovi tam podle mne chybi mezistupen ve kterem zije drtiva vetsina lidi. Vetsina lidi nezije ze sveta (ze by jimi realita nekam posouvala a oni pasivne se jen nechali provadet) ani nejak "autenticky" z moznosti, jak by se H asi libilo mozna (furt neverim ze to nepreferoval), ale neco mezi: aktivne voli z moznosti, ale drajv toho celyho neni konecnost a smrtelnost, ale naopak snaha zapomenout na konecnost a smrtelnost. Zaplnit si vedomi budovanim nejake identity, jako bychom nikdy umrit nemeli. Pozabijet radeji vsechny okolo, kdyz na to prijde.
Tady bych chtěl nejdřív ve dvou bodech upřesnit to, co jsem o Heideggerovi řikal:
1) napsal jsem, že ve skutečnosti je způsobů existence celá "škála", ale chtěj jsem říct víc. "Škála" opravdu sugeruje stupňování od jednoho extrému k druhýmu (zde od Heideggerovy "neautentický existence" k jeho "autentický existenci"). Něco takovýho opravdu existuje, jak konstatuješ. Ale to by ještě nebyla námitka proti Heideggerově koncepci - s tím se počítá, že je tam nějaké stupňování. Mně šlo o to, že těch způsobů existence je celá "krajina" nebo "pole", prostě je existence mnohotvárná a ty její způsoby imho nejde klasifikovat pouze nebo primárně podle postavení na tý heideggerovský škále. To ostatně níže podle mě naznačuješ i Ty, viz k tomu tam.
2) Pokud jde o tu Heideggerovu "neutralitu" ve věci hodnocení autentický a neautentický existence - jde, myslím, o to, že Heidegger v Bytí a čase jednak teda líčí dva způsoby, jak může každý člověk existovat, jednak ale vypracovává určitej způsob filosofickýho zkoumání, určitou "fenomenologickou ontologii" (zhruba - přijali jsme omezení na to, co se jeví, a ptáme, se, co vlastně míníme, když říkám, že něco jest). Dělat tohle filosofický zkoumání vyžaduje taky určitej specifickej postoj, kterej se liší od postoje, kterej zaujímala většina dřívějších filosofů, zvláště novověkých, a od postoje, který zaujímá věda. Heidegger tedy vysvětluje (krom jiného) dvě diference - diferenci mezi neautentickým a autentickým způsobem existování (ty zde chce jen adekvátně popsat) a diferenci mezi ontickým a ontologickým zkoumáním (zkoumáním jsoucího a zkoumáním bytí jsoucího) - zde rozhodně není neutrální, to druhé chce přímo v Bytí a čase provádět. Naopak autentická a neautentická existence jsou mu pouhým předmětem výzkumu a on ujišťuje "já to jen popisuju, já to (teď) vůbec nehodnotim" (protože soudí, že hodnotit to vůbec není při tomto zkoumání jeho úkol, úkol ontologa). Jenže další věc je, že ony ty dvě diference jsou si v mnoha ohledech podobný a autentické existování má leccos společného s ontologickým přístupem. Heidegger ale toto nekonstatuje (nebo jen okrajově) a ty dvě diference drží od sebe. A ona teoretická, ontologická rovina, projekt ontologického výzkumu, soustředění filosofie na otázku, co to znamená být (a posléze jak souvisí bytí s časem a co je to čas), je pro Heideggera to hlavní. To je věc, která jeho zajímala nejvíc, jak si posléze uvědomoval čím dál více. To je cesta, po které pak Heidegger půjde dál po vydání Bytí a času.*
No, tolik na dovysvětlení. A teď - já myslim, že to, co líčíš jako většinovej způsob existence, je v zásadě ten ukázkově neautentickej. Jasně, že lidi uskutečňujou nějaký svý možnosti a v nějakech věcech se rozhodujou. Ale právě svoje cíle a principy, kterejma se říděj (třeba prostě žít co nejdýl za jakoukoli cenu) nijak neproblematisujou, berou je jako prostě daný. Je to samozřejmý, tak "se" to dělá. (Nemusí jít o tak primitivní princip jako přežít a nekonfrontovat se smrtelností - tam, kde se řídím nějakým ušlechtilejším principem nebo nějakými morálními zásady, může to být úplně stejně neautentické, pokud je beru jako něco samozřejmého, o čem se nepochybuje - to rozlišení autentický/neautentický se opravdu nekryje s morální/nemorální.)
- osobne mam jeste potiz tu, ze taky zazivam moznosti jako realnejsi nez to co realne lezi prede mnou. Chapu to ale jako patologicky, odvadejici mne od te konecnosti a skutecnosti a opravdovosti a autenticity :-). Takze mne zaujalo ze za to H vlastne tak jako lobuje. Asi jako kazdy lek se v prehnanem mnozstvi stava jedem.
Teď zas nejdřív malý upřesnění - nejsem si jistej, jestli zde mluvíš o "bytí v možnostech" v Heideggerově smyslu, resp. v tom, kterej H. považuje za autentickej - pokud někdo třeba jen myslí na to, co "by mohlo být" a vymýšlí další a další možnosti, tak vlastně vůbec nemusí k těm možnostem mít vztah "jako k možnostem" a jeho bytí se tim nemusí stávat skutečnym, vědomym bytím v možnostech - pokud "možnosti" ležej jedna vedle druhý a prostě si jen tak ležej, jsou to vlastně skutečnosti, ne možnosti. Jsou tady, mam je před očima a hotovo. Pokud se k svejm možnostem vztahuju jako k možnostem, tak prostě jsem si především účinně vědom nesamozřejmosti, nenutnosti tý možnosti, kterou teď jaksi realisuju (a i kdybych se snažil jakoby nerealisovat nic a jen se probírat možnostma, tak tim taky realisuju tuto možnost). Účinně vědom, tj. jsem opravdu připravenej uchýlit se k jiný možnosti, když budu mit dojem, že si to celek mý situace žádá. Když je mý bytí skutečně bytí v možnostech, tak se o něm opravdu s plným nasazením, se snahou neuzavírat se ničemu z mejch možností, který nemaj předem známý meze, rozhoduje. Neni mně ani pozorovateli nikdy předem jasný, jak to dopadne - třeba tak, že budu zas jen vymejšlet další "možnosti" nic nerealisovat.
Mne by asi naopak prospelo, kdyz bych se od nekonecneho optimalizovani moznosti dokazala prehoupnout do toho pritomneho retezce nejakych "ted", pevne postavenych na lasce
No a tohle je snad nejdůležitější - "prehoupnout do toho pritomneho retezce nejakych "ted", pevne postavenych na lasce" - to podle mě totiž, jestli Ti rozumím, nelze klasifikovat podle toho Heideggerova rozlišení autentické x neautentické existence.
V tom, co naznačuješ, by asi nevládla ani nějaká předem hotová samozřejmá zásada nebo praktika ani neustálá konfrontace s problematičností a nesamozřejmostí všeho. Ani "něco mezi", imho. Taková láska by byla prostě jinej princip, asi člověka přesahující, kterýmu se člověk poddává, snad v nějakym smyslu "božskej", a takovejch je, myslim, víc. ("Polytheismus"...)
Těch podob existence je prostě mnoho. Někdo se šťastně nechává nést svým nevědomím (v jungovskym smyslu), nepotřebuje vědomou konfrontaci s nesamozřejmostí ani velké přemýšlení, vede ho povětšinou spíš jaksi intuice, třeba jen tak má radost ze života a tu šíří, třeba nepotřebuje žádné velké myšlenky o "podstatě všeho", těch typů lidí a situací je mnoho. Myslim, že pro nějakou typologii je třeba ten Jung mnohem použitelnější než Heidegger. A ta Jungova myšlenka, že jde především o celistvost a integraci všech částí a sklonů do jednoho celku, což probíhá u každýho do jistý míry jinak, vždy za konfrontace (v různý míře vyhraněnýho) vědomí s nevědomím, který má vždy vztah k celistvosti a jednotě přesahující protiklady, mi nepřijde marná.. (Dle tý Jungovy teorie prostě duši je vlastní puzení k celistvosti, jednotě, integraci (k čemuž patří vztah k tomu, co překračuje protiklady či je splynutím protikladů), to potřebuje a to je její podstatou podobně jako tělo se snaží dejchat a třeba pomocí srážlivosti zastavit krvácení, když se člověk řízne. (To pak není výsledek společenskýho diktátu - ten jen určuje nějaký částečnosti, který člověk třeba dělá a který se pak ale duše snaží integrovat do svýho celku, něčim třeba kompensovat atd. Heidegger taky, jak řečeno, mluví o tom "bytí celý" (v souvislosti se vztahováním se k celku svých možností na pozadí smrti), ale myslím, že uchopuje jen dosti speciální podobu či aspekt toho.)
(Zda a v čem je snad nějak zásadněji omezenej ten naznačenej Junguv princip, to by byla jiná kapitola...)
------------------------------
* (Určité porozumění bytí pro něj bude v podstatě implikovat určitý způsob existování, vztahy mezi implicitním porozuměním bytím a explicitním porozuměním ve filosofii budou mimochodem i pak věc, kterou bude možná poněkud zjednodušovat.) A i nadále u něho bude jistý napětí ohledně případné neutrality v hodnocení různých porozumění bytí. Dějiny jsou pro něj budou především dějinami bytí, tj. různých porozumění bytí, potažmo různých způsobů, jak se nám bytí samo podává. A Heidegger znovu bude na jednu stranu neustále opakovat, že jedno porozumění bytí není lepší či horší než jiné (jedna "epocha" v dějinách bytí lepší nebo horší než jiná), že jsou právě jen jiné, na druhou stranu bude chápat dosavadní dějiny bytí jako postupné stále hlubší zapomínání na (nesamozřejmost) bytí, zastírání bytí (zjednodušeně - toho, že to, že vůbec něco je, resp. se jeví, je nezdůvodnitelné, "zázračné", od čehož se odvíjí, že nikdy předem nevíme, co je možné a co ne, případně co je nutné a co ne) jsoucím (které prostě jest, přičemž jedno jsoucno ze vysvětluje druhým, případně pak nakonec nějakým domněle nutným jsoucnem, takže známe hranice možného a víme, co je nutné). No a Heidegger samozřejmě se bude snažit nějak se ze zapomenutosti na bytí vymanit. Jeho ujišťování, že tím nechce získat nic "lepšího", než jsou různá porozumění bytí založená na jeho zapomenutosti, je trochu pochybné. Snad ale mu jde o to, že hledá něco, co jaksi vyžaduje tato situace, jindy vyžadovala něco jinýho. Ale i to je vzhledem k tomu schématu zapomínání a rozpomínání problematické.