NIENNA: ano.
Bylo to v čítance okolo roku 88. Tehdá byly učebnice na dvacet let, tak asi i dlouho před tím.
Pravděpodobně nějaký sovětský autor. Literatura pro děti / dívky školního věku.

Příběh se odehrával v Leningradu ke konci války nebo těsně po ní, už po ukončení blokády Leningradu.
Hrdinka byla školní dívka, která neměla ráda učitelku. Měla nějaký problém ve třídě, učitelka ji kárala za něco. Říkala své kamarádce / spolužačce něco ve smyslu: "Ta (učitelka) je tak tlustá, ta určitě nezažila bokádu." Popis ošklivé tlusté zlé učitelky úryvku dominoval.

A to je celé, prosím, můžete si lámat hlavy.

JANISKA: Máme Novou školu, moje vlastní děti to nijak neodvádí od jejich vlastní četby, ale nejstarší párkrát přišla, že četli to a to, jestli bychom si to nemohli koupit/půjčit. V práci ji mám taky a spíš děti řeknou, že tuhle knížku četli, mají doma, takže ji třeba přinesou a pak si z ní čteme pokračování nebo jinou příhodu. Což mi přijde jako znak toho, že vybírali z knížek, které děti v současnosti opravdu čtou.
Otázky k textu někdy využiju, někdy vymyslím svoje. Jsou většinou sestavené tak, aby jednak prověřily, jestli děti čtou s porozuměním, jednak aby se trochu zamyslely a propojily si čtené třeba s vlastními zážitky.
Řekla bych, že málokteré dítě udrží myšlenku na přečtené, než dojde ze školy domů, takže je běžné, že si o knížky neřekne. Možná kdyby se člověk zeptal hned po přečtení... Nebo doma cíleně.

JANISKA: nevim jak ve skole, ale doma s otazky nepracujeme, jen jednou jsem se syna doptavala.
Jinak je to opravdu precte a zavre.
Syn neni moc velky ctenar a ke knizkam si cestu jeste hleda, kazdopadne ma si doma z ceho vybirat a knizek tu je tolik, ze o ne zakopava. Hodne si prohlizi a cte Amulet, Yakariho, jak vycvicit draka. No a pak hodne jede na audio knizkach, to hlavne Foglara, Verna, Jak vycvicit draka, Prasinu - byt knizky od tehle autoru ci knizky doma jsou, necte je a jen posloucha.
Vlastne ani ve skole nemaji zadnou ctenarskou dilnu ci denik, kam by si prectene knizky psaly.