JANISKA: Dík moc. Ve Francii do francouzské jardin d’enfant co se inspiruje v německé kindergarden ☺️ ale i do české mateřské školky bez hranic co tu máme 😊ta je však jen jednou týdně.
Když si koupím či půjčím v knihovně knížky ve francouzštině tak do ní sklouzávám, proto se snažím mít i dostatek knížek v češtině.

GRETKA: V Čechách, nebo ve Francii? A s jak starým dítětem? Pokud v Čechách, doporučuju pro děti 3-5 třeba Mildu a Mildu od Ester Starý. Popisuje to v zásadě takovej běžnej režim v český školce včetně nekterejch svátků, ale zároveň se tu rozehrává fantazijní příběh o skřítcích, kteří mění barvu dle emocí.
Na prohlížení je asi docela fajn Rok ve školce, ale moje dcery si ho oblíbily nevím proč až v době, kdy už ve školce patřily mezi starší. Možná protože je to vizuálně na nekterejch dvojstranach trochu chaotický.

TRISSIE: Osobně mám úplně největší problém s (typicky pohádkovými) texty, kde je hlavní ctností postavy stoprocentní slepá poslušnost a jako zásadní nebezpečí se prezentuje to, když se postava naštve. Není to zdaleka jen součástí klasických pohádek, zrovna teď minulý týden se ke mně dostala knížka, které nechci dělat reklamu, kde se protagonistka klaďaska z velmi dobrého důvodu (!) naštve na svoji zlou ségru, a v důsledku toho je představena jako už ne tak kladná a dostane se do pěknýho trablu.
Jasně, učme dál malý holčičky, že právo nasrat se na draka/toxickoýho panovníka maj jen princové. Všichni přece vidíme, že zlu se nejlépe čelí tak, že držíme pusu, koukáme se jinam a držíme se svého ctnostného nitra. Grrrr.

JANISKA: je to těžký, no.

strašně se třeba změnilo vnímání domácího násilí, a asi vlastně nechci, aby se do určitýho věku moje děti setkávali s "normalizovaným domácím násilím". Pokud je to story-driving trait (Popelka), tak to je samozřejmě něco jiného, ale tam je jasný ten vývoj, kdy protagnista tohle překoná a vybojuje si lepší osud. Ale pokud je to takové to casual "to je paní Nováková, manžel ji bije", případně "Pepík má přísnýho tátu, přinesl pětku a teď má prdel modrou", kdy se to bere jako normální součást života, něco, co se děje skoro v každé rodině a na co si člověk prostě má zvyknout... tak to prostě ne.

Ono ne nadarmo podle některých psychologů nejděsivější Disney villain je macecha v Popelce, pro to každodenní společensky akceptovatelné zlo, s nímž nelze bojovat.

GORMIE: Ty změny reálií jsou hodně komplexní disciplína, čtenáři kauzy o novém vydání Roalda Dahla tuší, jak moc :) Nejde o to, aby skauti ve čtyřicátých letech měli tiktok, spíš se třeba retušují věci, které jsou dnes sociálně nepřijatelné/změnil se stav poznání v těch věcech (podle mě to PE dělá třeba v tom Flaišmanem citovaném případu, kdy doplňuje, že je třeba cvičit "pravidelně").
Jinak tyhle změny zpravidla skutečně nejsou vedené tím, co chtějí/preferují samy děti, ale tím, co si dospělí myslí, že by děti měly číst.

JANISKA: Měnit reálie mi připadá jako blbost. To zřejmě vychází z předpokladu, že dítě (nebo obecně člověk) chce číst jenom o tom, co zná nejlíp. A to je samozřejmě nesmysl. To by nikdo nečetl pohádky, sci-fi ani historické romány. Já věřím, že děti nepotřebují, aby Rychlé šípy měly telefony a streamovaly výpravy do Stínadel na TikTok. Protože právě ta doba v těch knihách obsažena je součást toho kouzla.

JANISKA: podle mě tam potom lavíruješ s věkem cílového čtenáře. Foglarovky jsou spíš startovní literatura samostatného čtenáře, první stupeň - u takové literatury je cílem naučit "užívat si čtení". Má zaháčkovat, aby ta složitější čeština v další vlně už našla připravenou půdu.

Myšlenka "příklonu ke starší verzi textu, třeba přímo k vydání prvnímu, [jímž by nakladatelé] ještě výrazněji nepodtrhli atmosféru zašlých časů, které z Foglara na dnešního čtenáře tak silně vanou?" mi přijde poněkud absurdní. Kdo by pak byl cílovkou? Těch asi tak sedm stále žijících skautů, kteří to četli v roce 1939 v prvním vydání, a mají dostatečně zachovalý zrak i rozum a současně se natolik nudí (nebo jsou sběratelé), aby něco takového chtěli? Já Foglarovky milovala, jsme skautská rodina, ale knížku s -ti-ovými infinitivy bych si domů opravdu dobrovolně nepřinesla, ani pro sebe, natož pro děti.

JANISKA: Uceni se novym slovum je urcite fajn a obohacujici, nicmene si myslim, ze deti neznaji i spoustu slov, ktere stale v aktivnim slovniku mame. Super priklad to rozpolozeni, to by me nenapadlo, ze nebudou vedet/znat. Plytvat jejich pozornosti na rohovniky se mi nejevi jako prilis efektivni.

VOY: Mám kamaráda, který teď nalezl zvláštní zálibu v tom, že sdílí u sebe na facebooku seznamy slov, na které narazil se svými (gymnaziálními) studenty, a studenti jim neporozuměli. Jsou tam i třeba slova jako "rozpoložení", "srdnatý" apod.
Odhadnout pak, kterým slovům děti porozumí a kterým ne, musí být těžký a člověk aby to skoro dělal s otevřeným frekvenčním slovníkem/korpusem. Což by asi bylo záslužný, ale z toho, co vím o honorování redakční práce, to je utopie, pokud by si na to člověk rovnou nevzal grant.
Další věc je, že nevím, nakolik bral Petr Eliáš (kterého mám mimochodem za fantastického redaktora a jsem mu za veškerou jeho činnost v Albatrosu i mimo něj velmi vděčná) v potaz i autorova starší vydání - možná někde šel vstříc těm.

A jinak osobně souhlasím s Flaišmanem, že četba by v ideálním případě měla slovní zásobu (dětí i dospělých) rozšiřovat. Akorát jsou výzkumy, které ukazují, že dokud je učení/čtení trochu nad naše možnosti, může to být velmi stimulující, ale jakmile je hodně nad naše možnosti, tak ho vzdáváme. Najít tu hranici, kam až děti "vytáhnout", je fuška, no.

Nekde se mi zda, ze jazyk zbytecne zjednodusuji, jinde bych ale rekl, ze neni od veci tu opravu provest. Casto si pripadam trochu divne kdyz ctu detem nejakou knihu napsanou jazykem, kterym vubec nemluvime. Nerikam, ze se vsechno musi aktualizovat na model cestina 2024, ale obcas provest drobne revize nutne spatne neni. Nevim ale proc treba nasli/nalezli upravu vyzadovalo.