JAMINA: Kde přesně vidíš ten nátlak? Petrito to řekl docela hodně natvrdo, ale to přece není nátlak, že ty máš nebo nemáš něco dělat.
Úplně s tebou souhlasím, že nadměrné sebeomezování a strach z nějakých produktů nic neřeší.
Na druhou stranu ale pokud je pravda o něčem drsná, je to důvod ji neříct? Podle mě to, co říká Petrito, je docela blízko pravdě. Přímá zkušenost mi to potvrzuje velmi silně. Mohla bych to rozvést ještě drsněji, ale to dělat nebudu, protože v tom nevidím smysl. Otázka je imho jen, jak o tom mluvit, v jaké formě má cenu to sdílet. Doopravdy funguje stejně jen, když to člověk prožije přímo sám, jak to je. A ještě i to je dlouhodobější proces, u takhle silné a společensky uznávané závislosti.
I když to vím, pořád ještě mě ten cukr chytá, dneska třeba;), dokážu si namluvit, že to bude požitek a stojí za to (výsledek bývá v lepším případě zklamání). Ale když už, snažím se si ten zážitek užít, plně ho vnímat, a nezlobím se na sebe. Spíš se vědomě snažím, aby to bylo něco příjemného a pozitivního. Vím, že na to neumřu ani se mi akutně nic nestane, jen mě to posune určitým způsobem, kterej je jakžtakž zvládnutelnej a je vratnej (pár dnama normální stravy).
Akorát, že pak se vždycky ozve tělo a vědomí a upozorňuje, že si přeje větší úroveň energie a jasnosti vnímání, a ta s touto substancí není slučitelná. A že čeká, až se tedy opravdu rozhodnu, jestli chci tu úroveň nebo tu substanci. Až se rozhodnu, tak to bude :)
Prošla jsem podobný proces s mnoha jinými drogami. A u všech si myslím, že dokud si je člověk chce dávat, má si to užívat :) A každý člověk je jiný. Někdo si některé civilizační drogy může dávat celý život a v jeho cestě a poslání mu to nijak nepřekáží. Někomu překáží. Každý to o sobě musí vědět sám. Důležité je učit se říkat si pravdu.