Přítel je pro mne určité hledisko. Potřebuji slyšet řeč, pronášenou právě tam odtud, odkud on hovoří, neboť v tom je pro mne přítel jedinečná říše a nevyčerpatelná zásoba. I když mlčí, dokáže mne naplnit. Hledím pak jeho očima a vidím svět jinak. Stejně tak žádám i na něm, aby znal především místo, z něhož hovořím já. Jen tak mne může slyšet. Neboť slova jsou vždycky svárlivá.
Neměl pravdu ten člověk, když říkal o svém malém domku:
"Stavím ho, aby se tam vešli všichni moji opravdoví přátelé ..."
Co si ten ubožák o lidech myslel! Kdybych chtěl já postavit dům pro své opravdové přátele, nikdy ho nemohu postavit dost velký, neboť neznám na světě člověka, aby mi nebyl alespoň zčásti přítelem, byť zčásti sebemenší a pomíjivé. Dokonce i člověk, kterého dám popravit. Jak lehko bych v něm našel přítele, kdybychom v lidech dovedli rozlišovat. A dokonce i ten, kdo mne zdánlivě nenávidí, a kdyby mohl, dal by zas popravit mne. A nepovažuj to snad za laciné rozněžnění, za shovívavost či obyčejnou touhu, obyčejnou sympatii, neboť zůstávám strohý, nezlomný a mlčenlivý. Ale jak početní jsou moji rozptýlení přátelé, a jak lehko by naplnili můj dům, jen kdybych je naučil těm správným krokům.
Kdežto koho jiného nazývá ten člověk svým opravdovým přítelem, než toho, komu může svěřit peníze beze strachu, že bude okraden --- a pak je přátelství jen poctivostí sluhy --- anebo toho, kdo by pro něho vykonal určitou službu --- a pak je přátelství jen prospěchářstvím --- anebo toho, kdo by ho v případě potřeby hájil --- a přátelství je potom lenní přísaha. Já však pohrdám výpočty a nazývám přítelem toho, koho jsem v člověku zahlédl, toho. kdo možná spí, zasut v mateční hornině, ale přede mnou se začne vymaňovat, neboť mne poznal, a usmívá se na mne, i kdyby mne třeba později zradil.
Ale tamten člověk, rozumíš, nazývá svými přáteli lidi, kteří by dokázali vypít místo něho bolehlav --- a jak by něco takového mohlo dát radost všem?
Ten člověk si o sobě myslel, že je dobrý, ale naprosto nechápal, co je to přátelství. Můj otec byl krutý, ale měl přátele a dovedl je milovat a nikdy necítil zklamání, které spočívá jen ve zhrzené lakotě. Zklamání je cosi nízkého, neboť to, co sis v člověku zprvu zamiloval, nemůže být přece nikterak zničeno tím, že je tu zároveň něco, co nemiluješ. Kdežto ty děláš z člověka, kterého máš rád, hned otroka, a když to otrocké břemeno odmítne, zavrhuješ ho. A jiný zase jen proto, že mu přítel věnoval svou lásku, udělá z daru povinnost. Dar lásky se změní v otroctví a v povinnost vypít bolehlav. Ale ten přítel nemá bolehlav rád. Dotyčný člověk se proto cítí zklamán, a to je nízké. Může se cítit zklamán leda proto, že mu otrok špatně posloužil.
Přítelem je v první řadě ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta, a nežádá od tuláka tanec, aby ho pak mohl podle tance soudit. A když žebrák vypráví, jaké bylo tam venku na cestě jaro, pravý přítel to jaro pojme do sebe. A když vypráví o hrůzách hladovění ve vsi, odkud přišel, přítel s ním trpí hlad Jak jsem ti říkal, přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí. A přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, neboť pak jsme jednotní, i kdyby byl jinak třeba kupcem a já kapitánem, nebo zahradníkem a já námořníkem. Nalezl jsem ho nad tím, co nás rozděluje, a jsem mu přítelem. A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu. A jsme šťastni. Nikdy jsi přece neviděl, když jsem já přijímal vyslance, že bych je nechal stát stranou nebo je odmítl přijmout jen proto, že v jejich říši, vzdálené tisíce dní cesty, se jedí jídla, která nemám rád, anebo proto, že tam jsou jiné mravy. Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat. Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mne tančit, aby mne mohl soudit.
Na světě potkáš ještě soudců až dost. Máš-li být nově uhněten a utvrzen, přenech tu práci svým nepřátelům. Však oni se jí zhostí, tak jako bouře, jež hněte cedr. Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.
To se tak obcas musi znovu nekam prepsat...