Z duvodu premysleni o zivote a smrti jsem opet narazil na klasika, a jelikoz mam za to, ze neskodi si to obcas znovu precist (pro nektere: proste si to precist cele), hazim sem:
Žít, nebo nežít - to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát -
nic víc - a vědět, že tím spánkem skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít - spát -
Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To, jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
sprostoty panstva, útlak samozvanců,
soužení lásky, nedobytnost práva,
svévoli úřadů a kopance,
jež od neschopných musí strpět schopný,
sám kdyby moh svůj propouštěcí list
si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
se potil krví na galejích žití,
než jen, že strach z něčeho po smrti,
z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
se nevrací, nám ochromuje vůli
a dává snášet raděj zla, jež známe,
než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?
Tak svědomí z nás ze všech dělá baby,
tak pomyšlením v nedokrevnou šeď
ruměná svěžest odhodlání chřadne
a podniky, jež mají spár a spád,
se pro ten ohled vychylují z dráhy
a tratí jméno skutku. Ale tiše!
Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko,
v svých modlitbách mých hříchů všech.