Viktor Dragunskij: Ticha je ukrajinska noc
Prostě se stalo, že naše učitelka Raisa Ivanovna, co ji máme na ruštinu, dostala nějakou nemoc a onemocněla. A místo ní k nám přišla Jelizaveta Nikolajevna. Ježto jinak máme Jelizavetu Nikolajevnu jenom na zeměpis. A na přírodopis. Jenže dneska nás postihla ta nemoc a náš ředitel ji nějak uprosil, aby to vzala za Raisu Ivanovnu, ježto se prostě stalo, že onemocněla.
A tak teda k nám přišla Jelizaveta Nikolajevna a my jsme ji přivítali a ona si jakoby nic sedla za stolek, a když si sedla, tak jsme si s Míťou sedli taky a pokračovali jsme v bitvě, jelikož teď máme v módě námořní bitvu. Těsně než přišla Jelizaveta Nikolajevna, klonila se válečná štěstěna na mou stranu: plný zásah do Míťova torpédoborce, tři jeho ponorky šly ke dnu, křižník vyřazen, teď už bylo akorát potřeba vyzvědět, kam se poděla jeho bitevní loď. Takže jsem pustil mozek na plné obrátky a už jsem otevíral pusu, abych mu řekl, kam že jako střílím, když zrovna vtom se Jelizaveta Nikolajevna koukla do třídní knihy a řekla:
"Korabljov!"
A Míťa se jenom uculil:
"Zásah!"
A tak jsem vstal.
A Jelizaveta Nikolajevna řekla:
"K tabuli, Korabljove."
A Míťa se zašklebil a šeptnul:
"Buď sbohem již, druhu mých dětských her!"
A zatvářil se jako na funuse.
A tak jsem šel k tabuli a Jelizaveta Nikolajevna řekla:
"Stůj rovně, Děnisi! A řekni nám, co právě probíráte z ruské literatury!"
"Poltavu, prosím, Jelizaveto Nikolajevno."
"Od?" řekla Jelizaveta Nikolajevna a bylo vidět, že má přímo hrůzu, jestli to vím.
". . Puškina!" zařval jsem, abych ji uklidnil.
A ona si oddychla:
"Tak. Od velikého Puškina. Alexandra Sergejeviče. Autora slavné básně Poltava. Správně. A jestlipak si pamatuješ alespoň nějaký úryvek?"
A já jsem řekl:
"Jasně, Jelizaveto Nikolajevno."
A Jelizaveta Nikolajevna řekla:
"Nu, a copak to je?"
A tak jsem řekl:
"Tichá je ukrajinská noc . . ."
"Výborně!" řekla Jelizaveta Nikolajevna a přímo se rozzářila. "Tichá je ukrajinská noc . . . To je dokonce jedno z mých nejoblíbenějších míst. Přednášej, Korabljove."
To mě podržte! Jedno z jejích nejoblíbenějších míst! To je přece moje nejoblíbenější místo! Uměl jsem ho nazpaměť už jako dítě. A od té doby, jak ty verše začnu říkat, nahlas nebo jen tak v duchu, pokaždé se mi zdá, že i když je říkám já, tak že je říká někdo jiný, a ne já, a já že vlastně ve skutečnosti stojím jen tak v košili a bos někde na teplém dřevěném zápraží, vyhřátém za celý den, a že už skoro spím a hlava že mi padá a taky že div neupadnu, ale že stejně vidím celou tu neuvěřitelnou krásu, tu dřímající vesničku a stříbrné topoly a bílý kostelík, jak taky klímá v tom tichu a pluje přede mnou na kudrnatém mráčku, a nahoře crkotají hvězdy a povrzávají jako cvrčci a někde u nohou že mi spí takové vypasené štěňátko napité mlékem a ze spaní škube tlapkami, i když v té básničce není, ale já hrozně moc chci, aby bylo, takže je, a vedle na zápraží odpočívá můj dědeček s řídkými bílými vlasy, ten v té básničce taky není, já ho vlastně ani nikdy neviděl, padl ve válce, dávno už není na světě, ale když já ho mám tak moc rád, až mě srdce bolí...
"Tak bude to, Děnisi? Přednášej!" zvýšila hlas Jelizaveta Nikolajevna. A tak jsem si stoupl pohodlněji a levou nohu jsem takhle šoupl dopředu a začal jsem přednášet. A zase jsem cítil, jak se mi od hlavy k patě udělalo tak hezky divně, a jen jsem koukal, aby se mi neroztřásl hlas:
"Tichá je ukrajinská noc.
Pruzračné nebe. Hvězdy hoří.
Ve vzduchu vládne čaromoc
dřímoty. Tiše zahovoří
stříbřité listy topolů.
A luna klidně oblohu
i bílý kostel ozařuje..."
"Dost, dost, dost!" přerušila mě Jelizaveta Nikolajevna. "Ano, ano, veliký je náš Puškin. Alexandr Sergejevič. Obrovský básník! Nuže, Korabljove, a teď nám hezky pověz, co jsi pochopil z těchto jeho krásných veršů."
Páni! Proč mě nenechala říkat ještě dál? Měl jsem ty verše pořád ještě tuhle v sobě, ani jsem se ještě pořádně neprobral - a ona mě v nejlepším zarazí! Takže jsem dělal, jako že jsem nerozuměl, co na mě vlastně chce, a řekl jsem:
"Co? Kdo? Já?"
"Nu ovšemže ty. Nuže, co jsi pochopil?"
A tak jsem řekl:
"Všecko, Jelizaveto Nikolajevno. Dočista všecko. Lunu, kostel, ty topoly... jak všecko spí..."
"Ale no tak!" zamračila se Jelizaveta Nikolajevna. "Chápeš, zdá se, Puškinovy verše příliš povrchně... Vmysli se přece do nich trochu hlouběji, nejsi už malý. Vždyť je to Puškin! Alexandr Sergejevič."
A tak jsem řekl:
"Jak, prosím, hlouběji?"
A zatvářil jsem se nechápavě.
"Nu, vezmeme tedy větu po větě, když to jinak nejde!" řekla dopáleně Jelizaveta Nikolajevna. "Tak prosím: Tichá je ukrajinská noc. Co jsi z toho vyrozuměl?"
"Prosím, že je tichá noc."
"Chyba!" pravila Jelizaveta Nikolajevna. "Pochop přece, jak s podivuhodnou přesností je v těch slovech vyjádřeno, že Ukrajina leží stranou centra cirkulace kontinentálních vzduchových hmot, frontálních poruch a nepředvídatelných změn počasí. Chápeš sílu té myšlenky? Tak tomu je třeba rozumět, Korabljove. Jasné? Dál!"
A tak jsem říkal dál:
"Průzračné nebe. Prostě že je pruzračné. Jako jasné. Zkrátka průzračné nebe, jak to tam stojí."
"Ach Korabljove, Korabljove," řekla mrzutě a nějak beznadějně Jelizaveta Nikolajevna. "Jako papoušek, pořád dokolečka. Vždyť v těch prostých slovech je přece skryt obrovský, ano obrovský obsah! Těmito dvěma zdánlivě pranic neříkajícími slovy nám Puškin mistrovsky sdělil, že množství dešťových srážek jest v této oblasti takřka zanedbatelné, díky čemuž lze bez překážek pozorovat bezoblačnou oblohu. Chápeš už sílu Puškinova talentu? Tak dál!"
Ale mně se bůhvíproč nechtělo dál. Prostě mě to zničehonic omrzelo, a tak jsem zadrmolil:
"...Hvězdy hoří.
Ve vzduchu vládne čaromoc
dřímoty..."
"A proč?" oživla Jelizaveta Nikolajevna.
A já jsem řekl:
"Co proč?"
A ona řekla:
"Proč vládne?"
A já jsem řekl:
"Co jako?"
"Čaromoc dřímoty přece."
"Kde?"
"Ve vzduchu."
"V jakém vzduchu, prosím?"
"V jakém! V ukrajinském přece, ne? Vždyť jsi to právě řekl: Ve vzduchu vládne čaromoc dřímoty. Ptám se: Proč vládne? Nu?"
Takže jsem se dopálil:
"No prostě vládne, rozumíte, a hotovo. Jaképak proč. Zkrátka chce dřímat - a konec!"
"Špatně!" rozzlobila se Jelizaveta Nikolajevna a ukazováčkem mi hrozila před nosem, jako by chtěla říct: Však ony tyhle kousky tomu vašemu vzduchu jen tak neprojdou... "Špatně!" řekla ještě jednou. "Puškin zde totiž zřetelně naráží na všeobecně známou skutečnost, že na Ukrajině leží střed nevelké cyklóny s tlakem okolo sedmi set čtyřiceti milimetrů. A jelikož je známo, že vzduch v cyklóně se pohybuje od okrajů k centru, právě tento jev vnukl básníkovi nesmrtelné verše Tiše zahovoří, ehm... jakési ty listy topolů či co. Chápeš, Korabljove? Pochopils tu sílu básnického slova? Posaď se."
Takže jsem si sedl. A po hodině se najednou Míťa otočil, začervenal se a řekl:
"A moje nejmilejší místo je: Na Severu divém stojí o samotě na skalisku holém sosna křivolaká... Znáš to?"
A tak jsem řekl:
"Samo, jak by ne."
A zatvářil jsem se moudře:
"Na Severu divém - těmito slovy nám velký Lermontov, Michail Jurjevič, s básnickou silou oznamuje, že sosna neboli borovice jest ve své podstatě velmi mrazuvzdorná dřevina. A větou: stojí o samotě na skalisku holém... vyjadřuje jeho talent všeobecně známou skutečnost, že je totiž vybavena mimořádně silným kůlovým kořenem. Jasné? Pochopils to?"
A Míťa se na mě vyděšeně podíval a já na něj a pak se rozchechtal a já taky a tak jsme se chechtali celou přestávku, divže jsme z toho neměli smrt.