KUATO: To já nemohu. Mohu se na to nedívat jako na poezii, ale jako na reflexi okamžiku, jako na "dopis z místa", tzn. ukročím bokem --- a pak si můžeš dělat, co chceš. Což samozřejěm můžeš neustále.
A já se třeba usměju a tak, ale nestrnu v přimrazení.
Jde tedy o to, že já vidím, kam lze jít --- nu, to ani nemusím dále popisovat. Víš.
Jsou to velké věci.