QASHQAI: tak pokud jste našli něco, co ji potěší, sláva. Moje máma už asi 30 let NIC nechce a NEPOTŘEBUJE.

MARKYSHA: Moje babička dělávala to, že když jsme jí koupili nějaké oblečení/porcelán, tak ona to normálně poslala dál!!! Takže jsme už našli u mojí tety pulóvr od nás, u sestřenice hrnečky...Neřekla nám to a normálně jim to dala u nějaké příležitosti jako dárek! Docela soda a dost mě to mrzelo a ona jen, že pro ní to byla stejně škoda, že tu už dlouho nebude atd. atd. Od té doby už jí kupujeme jen to, co má fakt ráda a to je jídlo-miluje různé rybičky v konzervách, červené vínko atd., takže sice chrastíme plechem, když jí to vezeme, ale zas víme, že si to prostě užije a nikomu nedá.

EDERA:
ANNAWA: já už se dávno přestala snažit něco na mamce změnit...nezmění se nic a já se akorát rozčiluju, nemá to smysl...já pro ní jako dcera nejsem autorita....samozřejmě :-)

EDERA: přesně to samý. Plus moje máma si zatvrzele kupuje 37, protože tuhle velikost měla přece vždycky a nechápe, že už jí to nemusí sedět, nicméně stěžuje si, že jí ty boty dřou. Další narozeniny měla máma teď v sobotu, chtěla jsem tam v pátek jet opět s plánem na koupi bot, lež B lehl, takže jsem to odložila, ale obávám se, že to bude zase kvůli jejímu záseku mission impossible. A ne, nechci ji předělávat, ale na záda si samozřejmě stěžuje taky.

ANNAWA: Kvůli botám jsem měla výstup s mámou zrovna ve čtvrtek. Zatáhla jsem ji do obchodu, kde měli kožené kvalitní boty ve výprodeji za poloviční cenu (takže zhruba za osm stovek), chtěla jsem jí je koupit, ale ona se zasekla, že je to moc drahé. Nosí zásadně boty od Vietnamců za dvě až tři stovky a nedá si říct, že jí to ničí nohy, záda etc.

MARKYSHA:
MADIETTA: jenže moje máma to takhle dělala vždycky a i teď vyznává heslo, že hezkých věcí je škoda - nabízela jsem jí opakovaně, že jí koupím k narozeninám hezké obroučky k brýlím, hezké a zároveň zdravé boty, ale prostě nechce a nosí brýle na pojišťovnu a boty ty nejhorší ze sekáče nebo ze stánků.

s tou lžící je to zvláštní. ve školce,kde jsem byla na praxi ve větších třídách (5/6..předškoláci) se jí příborem,jen když to někomu opravdu nejde,tak si může vzít lžíci (ale příborem to musí alespoń zkusit). V malých třídách jí příborem ti co umí, se alespoň trochu najíst,když ej to velký boj vezmou si lžíci. Bobci,ktěří z domu neumí jíst příborem se začínají uči většinou při přechodu do větších tříd (pokud s tím rodiče nezačnou dřív).

MARKYSHA: to je asi všude stejné... taky jsme po babiččině smrti třídili hromady prakticky nových, leč desítky let starých věcí. No, ale z obrovských bombarďáků s nohavičkou, nikdy nenošených, jsou aspoň dobré hadry, skvěle sajou :-D

ANNAWA: ach jo, to mi trochu připomnělo moji babičku, které jsme kupovali hezké noční košile, aby měla co nosit do nemocnice, tvrdošijně tam vždycky byla v andělíčku a když umřela, našli jsme patnáct nočních košil ještě zabalených v celofánů, protože jí prostě přišly moc "nóbl".

MADIETTA: radši jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale zřejmě ano :/ Protože se krom toho nesmělo blbnout na koberci ani na gauči, aby se neponičily. Moje máma vyznávala a asi pořád vyznává heslo, že jen trochu hezké věci je třeba šetřit NA NĚKDY JINDY - takže se nenosilo ani to nejhezčí oblečení (nemyslím tím nic večerního, jen prostě třeba hezké šaty) a asi i proto bylo škoda příborů, podobně samozřejmě s ostatním nádobím.

ANNAWA: a jaký to mělo důvod? Aby se neošoupaly vidličky? :-o

MEDVED007:
EDERA: taky mi spousta pokrmů přijde lžící obtížněji konzumovatelných než vidličkou, kterou proto používá i ani ne dvouletý B.
Já nicméně měla tohle trauma z domova, protože naši vytahovali příbory jen na neděli, nekecám :-(

LILY: mrně? :-))

MEDVED007: vzpomínám si na jeden pořad s Jamiem Oliverem, že v amerických školách se dokonce dává jen umělohmotný příbor, malým jen lžíce - že by si "děti mohly ublížit"... nebyly sto tím naporcovat normálně uvařené jídlo... takže klasika - děti "přesedlaly" ve výběru jídla na pizzy apod., protože se to dá jíst rukama

zašla bych za učitelkou / ředitelkou a požádala je, aby dítěti dovolily jíst příborem a "nedělaly z něj malucha"

Hlavně nevím, jak je možné se z plytkého talíře najíst lžicí. Bych to nezvládla.)

EDERA: taky mám pocit, že Zuze je to jedno...nicméně osobně nepovažuju za vhodné, aby pětileté děti jedly lžící....ostatně myslím, že by příbory měly mít všechny děti a jen kdo to nezvládá, tak by dostal lžíci....

MEDVED007: Já si to pamatuju jako trauma ze školky, když jsem byla malá. Doma jsem jedla příborem už ve dvou letech, ve školce mě nutili jíst lžící, což jsem vůbec neuměla (dodnes mi to přijde těžší), s příborem se učili zacházet až předškoláci. Tehdy přes to nejel vlak, změna nebyla možná. Když jsem vybírala školku pro syna, vybírala jsem takovou, aby bylo možné se s nima dohodnout, protože se v tomhle pomamil a taky považoval za jednodušší vidličku. Kebině je to tak nějak jedno, podezírám ji, že ve školce jedla lžící celkem spokojeně, ačkoliv doma by to neudělala.

MEDVED007: pobav - u nás je to tak (alespoň v Jankově třídě, Jankovi je 4 a půl roku), že kdo umí a chce jíst příborem, jí příborem. Pokud někdo chce, i když moc neumí, jí příborem. Pokud neumí a nechce, holt jí lžící, ale co jsem tak pozorovala, učitelky se dost snaží děti k tomu, aby jedli civilizovaně, motivovat. Zaplať pánbůh za to, představa předškoláka baštícího řízek lžící mi přijde ne příliš pěkná.