když odcházely dvojky ze školky, napsala jsem paní učitelce osobní dopis, ve které jsem jí prostě za všechno poděkovala. Jejíma rukama prošly všechny 3 mé děti a já jsem za to byla velmi vděčná. Ona je skvělá, už dáma v letech. Takže je taky už dojímavá a myslím, že jsem se tím dopisem trefila. Nalepila jsem na něj i fotky dětí. Oplakala to, pak mi její kolegyně říkala, jak to všem hrdě ukazovala - a ještě po roce, když ji potkám, mi nezapomene říct, že když je jí nejhůř a ztrácí pracovní optimismus, ten dopis si čte. Za sebe (a obecně kantory) - ona ta slova uznání směrem k nám zaznívají daleko méně často než kritika. Pokud je za co chválit, pochvalte je. Rodiče to skoro nic nestojí (obálka, papír a trocha času) - a učitele to fakt potěší, že někdo jeho práci ocení.