GIO: Moje dcera chodila do lesní školky asi tři čtvrtě roku. Co se týče programu a personálu jsem byla spokojená, co se týče provozu a zázemí mělo to své mezery dané tím, že se školka rozjížděla a některé věci prostě neměli dotažené a domyšlené.
Měli základnu u nádraží v Prokopském údolí. Od června až do do zimy byli jen venku. Měli zahrádku s otevřeným altánem, jídlo jim vozili z restaurace až na místo, vodu si nosili v barelech... ráno vzali baťůžky a vyrazili ven, po obědě si roztáhly celty na zem a dali si šlofíka. Provoz školky byl tedy jen dva dny v týdnu, dcera chodila na jeden, takže to mělo samozřejmě ten vzácný dobrodružný nádech. Na zimu si zprovoznili jednu místnost v nádraží, takže odpolední šlofík probíhal tam u kamen, aby si na chvíli usušili věci a udělali teplé kakao, jinak byli prakticky celý den venku.
Skončili jsme tam nakonec právě kvůli tomu, že ty startovací nedotažené komplikace se začaly stávat standardem.