SARGO: Ještě je moc brzy na nějaké soudy o inteligenci a srovnávat se starším nemá cenu, oni ti mladší bývají zastíněnější a upozaděnější a rozvíjejí se později, zvlášť když je starší silná osobnost.

ANNAWA: Jen už bych pomalu ráda něco objevila :-D
Pravda, ledacos napovídá, že se neučí mluvit ve slovech ani větách, ale kvalitně mířených hláškách. ;-) Vidím jeho budoucnost v roli policejního vyjednavače, protože odvzteká kohokoli jedinou větou. Jestli to ale bude jediný člen naší rodiny s nějakou solidnější sociální inteligencí, tak bude fakt chudák. :-D

MARKYSHA: Přesně... Když jeví zájem, tak to tajit nebudu...

Vážně si myslím, že to tu myslíme všechny více-méně obdobně... Ovšem, ne že by se v přírodě nevyskytovaly vámi zmíněné lahůdky (tj. přehnaně ambiciozní matinky a přehnaně ignorující matinky... ).

ANNAWA: Já vidím dobře - jinak by to bylo to samé... :-)

ANNAWA: aby tě z legrace nevypekl :-D

NIENNA: tak jasně, když o to Lenka stála, proč jí odbýt, že jo :-) To je zase něco jiného, ač pro ty, co tě neznají, můžeš vypadat jako ambiciozní cvoklá matka :-) Tondu třeba auta vůbec nezajímají, za to musí mít nastudovanou terminologii všech stavebních strojů :-)

MEDVED007: tak logopedii považuju za nutnou stejně jako bych považovala za nutné cvičit s miminkem Vojtovu metodu. Toník má obrovskou slovní zásobu, myslí mu to, má skvělou fantazii, jenže má tu vadu řeči tak velkou, že mu málokdo rozumí, považují ho za hloupého. Zatím to nevnímá, ale je jen otázkou času, kdy to vnímat začne a bude ho to trápit. Takže se snažím, aby se to zlepšilo dřív, než ta doba nastane. Taky nad ním visí ta operace mandlí, pokud se to do tří měsíců nezlepší, ona to sice není žádná hrozná operace, ale už je to zásah a stres, navíc on je na školkové dítě nadprůměrně zdravý a mám strach, když mu do toho hrábnou, že se to třeba nepříznivě změní.
Ad lenost a pohodlnost, tak v tom si třeba nerozumíme, já si o sobě třeba taky, třeba neskromně, myslím, že mám navíc, než co dělám, mám potenciál mít lepší zaměstnání, lepší platové ohodnocení, ale nechci, ne z lenosti, ne z pohodlnosti, ale protože chci mít prostě volný čas, dřív na svoje koníčky, přátele, teď ještě na rodinu, kdyby můj život tvořila jen jedna složka a to pracovní, tak by mě to nebavilo a ono se bohužel za všechno platí i za vyšší plat a lepší kariéru. Nebo naopak např. akademické uznání, i to stojí čas a spoustu práce. Moje priorita prostě stojí někde jinde.
KATIA: "nechat ho být" je ve smyslu, nechat ho udat směr a tím směrem s ním jít a rozvíjet ho v tom, co ho baví. Kdybych ho třeba nutila do písmenek, malování - tak bych mu ten směr určila já. Takže já to myslím tak, že když nějaký dítě nebaví ty písmena a čísla, ale baví ho a hraje si s něčím jiným, zajímá se o něco jiného, tak ho rozvíjet tím směrem.
SARGO: já v tom rozdíl cítím.

MARKYSHA: ale jak vidíš, ty se mu hodně věnuješ, takže to tak nějak popírá to tvoje "nechat ho být", nenecháváš ho být, jenom ho rozvíjíš třeba jinak, ale pracujes s tím dost cíleně.

MARKYSHA: A v čem přesně si teda odporujete s Medved007? :-D

MARKYSHA: Tak nějak - když někomu něco jde, tak to samozřejmě dělá rád. Někdo má to štěstí, že od začátku dobře vyslovuje, má dobrou jemnou motoriku, baví to psát, číst, plnit úkoly z knížek. Někomu takové věci samy od sebe nejdou, tedy ho to nebaví. Možná mu to časem půjde líp, ale "věnovat se" takovému dítěti tak, aby obstálo ve srovnání s dítětem na tyto věci nadaným, to znamená ho v potu a slzách denně hodinu držet u psacího stolu. A to pětiletému dítěti dělat nechci - přijde mi, že pak k tomu už nikdy nemůže najít kladný vztah.

MARKYSHA: však to píšu - zvážit, co je zbytečně dopředu atp. ale i tak můžu řešit, čím ho motivovat, jak mu třeba něco přiblížit a samozřejmě se mu věnuju v celé škále věcí, nejen "příprava do školy", která tady byla zmíněná. na druhou stranu, jestli už to dítě do té školy brzo půjde, tak je dobrý postupně ho na to připravovat, ať to zas není takový šok, že jo... nemusím v něm hned vidět budoucího ředitele, ale se slušným vzděláním bývá život poněkud víc v pohodě a je to i životní spokojenosti, co si budeme povídat.

MARKYSHA: a proč se pod slovem věnovat se hned vytahuje nějaké drilování ? dětem se jde věnovat i přirozeně v rámci běžné komunikace stejně jako se jim jde nevěnovat ač je máš denně na krku.....a ač jsem tomu moc nevěřila, když byly děti menší, tak čím jsou starší, tím víc vidím na nich i na jejich kamarádech, že je sakra vidět, kterému dítěti se rodiče věnují a kterému ne......teď jsme o tom zrovna debatovali s kamarádkou, která učí první stupeň.....říkala, že na dětech max. po týdnu pozná, které dítě má jaké rodiče a jak se mu věnují.....

každé dítě má dané nějaké mantinely....když nebude dělat nic, tak se bude courat při dolním mantinelu, když se mu bude okolí (a nemusí to být jen rodiče) věnovat, tak je možné ho natlačit k hornímu mantinelu....možná, že dítě bude mít kliku a jeho dolní mantinel bude pořád nad horním mantinelem sousedovic Pepíčka, ale to neznamená, že to je správně nechat ho být.....já osobně se snažím v životě dostat co nejvíc i ze sebe....je to pro mě přirozené....přijímám výzvy, protože se chci někam posunout, nechci zakrnět na jednom místě a doufám, že naše děti to vidí, vnímají a budou se chovat podobně....jinak než svým osobním příkladem jim to neukážu..........hrozně by mě mrzelo, kdyby mrhali svým potenciálem.