MEDVED007: tak logopedii považuju za nutnou stejně jako bych považovala za nutné cvičit s miminkem Vojtovu metodu. Toník má obrovskou slovní zásobu, myslí mu to, má skvělou fantazii, jenže má tu vadu řeči tak velkou, že mu málokdo rozumí, považují ho za hloupého. Zatím to nevnímá, ale je jen otázkou času, kdy to vnímat začne a bude ho to trápit. Takže se snažím, aby se to zlepšilo dřív, než ta doba nastane. Taky nad ním visí ta operace mandlí, pokud se to do tří měsíců nezlepší, ona to sice není žádná hrozná operace, ale už je to zásah a stres, navíc on je na školkové dítě nadprůměrně zdravý a mám strach, když mu do toho hrábnou, že se to třeba nepříznivě změní.
Ad lenost a pohodlnost, tak v tom si třeba nerozumíme, já si o sobě třeba taky, třeba neskromně, myslím, že mám navíc, než co dělám, mám potenciál mít lepší zaměstnání, lepší platové ohodnocení, ale nechci, ne z lenosti, ne z pohodlnosti, ale protože chci mít prostě volný čas, dřív na svoje koníčky, přátele, teď ještě na rodinu, kdyby můj život tvořila jen jedna složka a to pracovní, tak by mě to nebavilo a ono se bohužel za všechno platí i za vyšší plat a lepší kariéru. Nebo naopak např. akademické uznání, i to stojí čas a spoustu práce. Moje priorita prostě stojí někde jinde.
KATIA: "nechat ho být" je ve smyslu, nechat ho udat směr a tím směrem s ním jít a rozvíjet ho v tom, co ho baví. Kdybych ho třeba nutila do písmenek, malování - tak bych mu ten směr určila já. Takže já to myslím tak, že když nějaký dítě nebaví ty písmena a čísla, ale baví ho a hraje si s něčím jiným, zajímá se o něco jiného, tak ho rozvíjet tím směrem.
SARGO: já v tom rozdíl cítím.