QASHQAI: dlouho jsem sem nechodila - zkus si projít mé příspěvky z loňského roku.
Byli jsme v podobné situaci. U nás navíc byla jedna učitelka poměrně direktivní.

Ad vaše situace - na jedné straně by ty učitelky nejraději rozcupoval, ale z osobní zkušenosti - ve školce u nás tehdy měla praxi holčina, která měla Eli ve třídě v původní soukromé školce. Požádala jsem ji, jestli by se na Eli a slavnou Zůzu mohla zaměřit. A řekla mi, že si spolu hrají, že naopak - Zůza je mezi dětmi velmi oblíbená a ostatním dětem ráda pomáhá. Akorát, že Eli cestou ze školky a po večerech plakala, že do školky už nechce a Zůza proti ní poštvává, že krade a smrdí to u nás atd.
Sama jsem už pak fakt nevěděla, co s tím... Ta holčina by mi přece nelhala, věděla jsem, že má Eli moc ráda (doteď nám hlídá po večerech děti).
Jenže pak jsem takhle Eli hubovala, kde zase ztratila sponku a ona začala hledat po šatničce a našla to v polici Zůzy. Příště jsme už šli u podobných věcí najisto.
A celé to vlastně prasklo náhodou, když té "milé a chválené" Zůze natolik narostl hřebínek, že Eli v závěsu za svým otcem ukázala gesto, jak se podřezává krk - myslela si, že to nevidím. Ela se klepala jak ratlík.
A tehdy mi bouchly saze - manžel to neviděl, prý se mi to možná zdálo.
Nevěřil mi to tehdy nikdo. A mně navíc došlo, jak Eli jde.
Doma bylo zle, šla jsem proti vlastní rodině (že budeme mít nálepku problémových) - zašla jsem za ředitelkou a požádala ji o přeložení do jiné třídy. Řekla jsem, že si v původní třídě nesedla s jedním dítětem a byli bychom rádi, aby šla za svými původními kamarády z první školky.
Eli teď má užasné paní učitelky a s dětmi si skvěle sedla - je z ní vážně jiná holčička, která opětovně (jak za starých časů v původní soukromé školce) skučí, že musí ze školky domů.

Učitelky tedy ber s rezervou - ty vaše jsou prostě husy. Postavila bych se za dcerku, vzala to přes ředitelku a trvala na přeřazení malé do jiné třídy v rámci školky. Já se tehdy málem kousala do zadku, abych zůstala milá, ale ustálo se to - viděla jsem snahu a opravdu dostála slova. V říjnu či listopadu jsem teď za ní zašla s kytkou a bonbonierou poděkovat.

Přeji hodně sil. Sama na toto období nerada vzpomínám, i teď, když jsem to psala, se mi svírá žaludek. Děti se musí otřískat, v životě potkají spoustu hlupáků a hajzlíků, ale musí to mít určité hranice.

Jen na ukázku - exaktní informace blondýnu nezajímají, je jí šumák, že neví, co je almara (zarazila jsem ji při čtení pohádkové knížky), ale že mám na sobě triko od jednoho pyžama a kalhoty od jiného, si všimla během vteřiny. A to se teda i ptala PROČ.

EDERA: ORIKA: Ale proč? :-D

EDERA: to má teď starší syn a já mám tendence skočit z mostu :D

SANTAL: Tos mi připomněla - blondýna se sice neptá, zato měla několikaleté období, kdy každou větu začínala "ale". Taky velmi náročné.:-)

Jééé, to jsem se "pochlubila"? Jen taková perlička: měli jsme dost času, tak jsem nechala mrňousa, ať se ze školky vyhrabe úplně naprosto svým tempem, bez sebemenšího popohánění, jen jsem mu tu a tam řekla, co má zrovna dělat. Ač jsme se v žádné chvíli nenudili a nebyly prostoje, zabral nám odchod tři čtvrtě hodiny. Ano, čtyřicet pět minut. Neuvěřitelné... :-D

ZEMINO: zamyslela jsem se nad tím a uvědomila si, že já vlastně používám nadávku k tomu, abych vyjádřila, že se na kluky nezlobím. Vím, že to zní absurdně :), nicméně když prostě něco zmotají a já vím, že to není žádný zlobení ani zlá vůle, spíš jenom mimoňství, tak vždycky říkám s takovou láskyplnou intonací, ty jsi moje telátko oblíbené, viď? Případně používám ruské "těljonok". :-D A je zvláštní, že mám pocit, že to někdy kluky vyloženě potěší, protože vědí, že když to máma řekne, tak se vůbec nezlobí, ale má pro ně pochopení. Starší se toho někdy sám dožaduje: "Mamíí, že jsem tvoje telátko, viď?" :-D Vím, že by se to podle dnešních respektujících pravidel asi nemělo... no :)