Já vždycky obdivovala rodiče Jardy Jágra. Táta ho před školou v 5 ráno vozil na tréninky, máma tam s ním pak byla celé odpoledne, jezdila s ním po světě. Plnili si své ambice, nebo se spíš obětovali talentu a snu svého syna? Rozhodně tehdy, v předškolním věku nemohli vědět, že se to vyplatí, že ho bude jednou znát celý svět. Možná by takových "Jágru" bylo více, kdyby i jiné děti měly takové podmínky a rodiče.

BEBERA: Jak jsem níže psala, není to jen o genech a výchově, ale i o povaze - osobnosti dítěte. Proto s mnohými osvojenými dětmi (většinou romy) moc nenaděláme, i naše děti mohou mít povahu po příbuzném ze čtvrtého kolena, tedy ne tu naši. Těžko mu tedy můžeme dávat něco, co nechce. Těžko s tím něco uděláme. Většinou se ale povaha během dospívání mění, za rok, za dva může být vše jinak... a pokud je na začátku pubety, tak to je uplně normální (každý má pravdu, jen ne rodiče... :-)

DRIZZT: dík. Budu to volně citovat kamarádce s dys- synkem, hudrá na něj, jak je možné, že jednou to slovo napíše správně a deset minut na to v jiném textu špatně. Jinak zrovna tihle dva jsou taky vhodným příkladem k tématu - v první, možná v druhé třídě kamarádka se synem navštívila PPP, potvrdili jí všechny možné poruchy, byla nešťastná, že bude ráda, jestli dokončí základku, například jí řekli, ať nepočítá s tím, že by se někdy naučil třeba vyjmenovaná slova a na cizí jazyky ať rovnou zapomene. Teď je klukovi jedenáct, každý den spolu pracují, chystají se do školy, procvičují, věnuje mu spoustu času, kluk nejenže má dobré známky, umí vyjmenovaná slova, když se soustředí, zvládne i diktát, ale úspěšně se učí i angličtinu a není v ní nijak pozadu oproti ostatním dětem... Všechno má ale opravdu vydřené...

Pak je mi líto, když vidím svého syna a chtěla bych mu toho tolik předat a on NECHCE. Cokoliv řekne jakýkoliv kamarád nebo pančelka ve školce, má mnohem větší váhu, než co řeknu já, ničemu nerozumím, on ví všechno líp a ještě mu podle psycholožky ani nemám nic cpát...

DRIZZT: já zas jak mám spíš vizuální paměť, tak tomu slovu prostě nerozumím, když je vidím jinak napsané.

BEBERA: "nevidím" - jsem zvyklá si KAŽDÉ jedno i/y, s/z, velká písmena,... zdůvodňovat. Chyby jsou produktem příliš "sebejistého" mozku. Prostě to odfiltruju jako běžný znak, ne jako problémové místo. Vnímám celá slova jako znaky, vlastně "čtu" jen první a poslední písmeno, zbytek si mozek dopočítá podle počtu písmen a kontextu. Tím, že se učím gramatiku se učím problémová slova, na která je třeba se zaměřit, abych je nefiltrovala a automaticky nepsala. Ale když to po době čtu s odstupem, tak mi v mysli "vybledne" to, co jsem napsala (už si to nepamatuju), takže mám znovu šanci, že slovo nepropadne filtrem, já si y/i zdůvodním....šíleně se zastydím...a buď opravím, nebo vysvětluji, že vážně nejsem retardovaná. Takže diktáty jsou pohroma, doplňovačky zcela v pohodě. Samozřejmě to zhoršuje únava a snížená pozornost.

Ještě k těm adoptovaným dětem, tak jsem nad tím trochu přemýšlela, co kdyby ty děti zůstaly v dětským domově nebo v tom svým nefunkčním prostředí, třeba by se rozvna kously a byly jiné, ale jak měly všechno "zadarmo"? :-)

DRIZZT: to je roztomilé :) A když si to po sobě přečteš třeba druhý den, vidíš ty chyby?

MEDVED007: to jo, to znám taky případ adoptovaného dítěte, který přes veškerou snahu adoptivních rodičů, skončil nakonec ve vězení.

LUCYA: Zase čas přečíst si pravidla českého pravopisu...jako každý rok :-)

MARKYSHA: nojo, ale myslím, že takovým základním cílem většiny rodičů, je vychovat z dítěte "slušného člověka", což mimo jiné znamená i to, že se nebude dopouštět trestné činnosti, nebude provozovat prostituci a tak.....a obávám se, že u mnoha dětí je i tohle nerealistické a tudíž pro rodiče neskousnutelné.....

MEDVED007: tady je právě důležité to očekávání, nejlepší je imho neočekávat nic, ale vytvářet podmínky, pak se vyhneš zklamání. Naslouchat dětem, pozorovat a pomáhat jim dosáhnout jejich cílů, ne mých.