Já jsem měla na vysoké takovou kamarádku, která měla tenhle problém (když jsem ji pozorovala, jak se někam vypravuje, pochopila jsem, že to je fakt lehká mozková dysfunkce na úrovni dyslexie, dyskalkulie, pojmenovala jsem to dystemporie :D) Jenže ono to člověku dost komplikuje život, už na té škole, a co potom dál v práci. Nevím, co s ní je teď, kde pracuje a jak se jí daří (poslední zprávy byly, že je na mateřské, takže počítám, že si tam práci s časovým rozvrhem dvakrát nenatrénovala), ale v té škole to občas čítalo i historky, jak nějakou zkoušku dělala na dvakrát ne proto, že by neuměla, ale že nezvládla dorazit, a podobně. Byla bych za, řešit to způsobem "mám problém a snažím se s ním pracovat tak, aby pokud možno nebyl příliš vidět", a ne "mám problém a vy se s tím smiřte".