Adaptace, bože. Taky musím ulevit pocuchaným nervům.
Naše mladá chodila loni do soukromé školky, kde ani jednou neudělala ranní na-mámě-visící scénu, ani jednou neplakala, že chce maminku a jen jednou se stalo, že se ze spaní vzbudila s pláčem, protože se jí něco zdálo. Pokud ve školce plakala, tak čistě z důvodů typu "srazily jsme se s Alenkou hlavama."
Tohle všechno jsem učitelkám říkala, několikrát, v různých obměnách. Marně. Adaptace je povinná a co kdyby to špatně snášela. Další důvody jsou jiná školka, jiné děti, jiné hračky. První den jsem si tedy s Pavličkou hodinu hrála v neuvěřitelně hlučném prostředí narvaném rodiči a řvoucíni dětmi, a překvapivě, Pája se ke mně hodně tulila. Nelíbil se jí hluk a je to přirozený tuleň. Učitelky to vyhodnotily jako horší adaptaci, takže další den nanovo, jen na hodinu a půl. To už rodiče na chvíli odešli do šatny. Pája, překvapivě, neměla žádný problém, kromě toho, že nechtěla s ostatními dětmi cvičit, páč je dosti svéhlavá. Opět prý horší adaptace. Dnes je tam už sama a musela jít domů už o půl jedenácté, protože jinak by do oběda asi zhynula, nebo co.
V minulé školce jsem tam s ní byla první den půl hodiny a pak tam byla asi hodinku sama, druhý den tam byla sama do jedenácti (bez problému), pak onemocněla a po nemoci už rovnou ve školce spala. Bylo jí o rok míň, byla bez zkušeností a neměla žádný problém.
Já chápu, že rodiče jsou různé a některé i blbé... Ale učitelky by mohly používat aspoň uši, když už ne hlavu.
Do téhle školky chodí i starší Ríša a ten má učitelky skvělé - nikdy jsem neměla problém se domluvit, navzájem se respektujeme. Pro ty Pavliččiny marně hledám vhodný výraz. Byrokratická demence. Ignorance. Neuvěřitelná tupost. Pro ilustraci: Pája opět strávila většinu léta se zánětem kyčlí, teď je ve fázi rekonvalescence (může chodit, ale ne moc dlouho a neměla by moc divočet). Ptala jsem se učitelky, jaký mají naplánovaný program, jestli budou jen na zahrádce, nebo půjdou ven na procházku (na zahrádku Pája může, kdyby šli na procházku, tak bych ji raději nechala doma). Učitelka je pravděpodobně Turingův stroj, který reaguje na klíčové slovo "nemoc," a to tak, že spouští program "vyžaduj lejstro." Strávila jsem deset minut tím, že jsem z ní páčila informaci o té vycházce. Deset totálně marných minut. Informaci nemám. Jediná reakce byly dokola opakované bláboly na téma "tak si sežeňte potvrzení od lékaře, že může chodit do školky a pak klidně ať chodí." Robot ukrytý za neproniknutelnou mlhou tuposti a ignorance.
Po této příhodě se mi vybavila situace z doby před dvěma lety, kdy jsem byla ještě s Pájou doma a do školky chodil jen Ríša. Ríša chodí do školky rád a já nemám problém nechat ho ve školce tak dlouho, jak chce, pokud nemáme nějak daný program. Někdy na jaře začali chodit ven na zahrádku a Ríša mě požádal, jestli by tam nemohl zůstávat déle, že si tam rád hraje s dětmi. Šla jsem tedy za učitelkami, které tam zrovna byly (jedna z nich byla dnešní Pájina učitelka) a zeptala jsem se, v který čas bývají venku, abych věděla, kdy pro něj přijít. Informaci jsem dostala po několika minutách hovoru spolu s přednáškou, že dělám chybu, když nechávám syna rozhodovat o tom, kdy půjde ze školky (zvykne si na to a budu litovat; o takových věcech děti rozhodovat nesmí; až půjdete do práce, bude vám brečet; pobyt ve školce je náročný a dítě bude zbytečně unavené - čili, berte ho domů pokud možno po obědě). Moje argumenty, že Ríša dostatečeně chytrý na to, aby pobral, že až budu v práci, tak bude s vybíráním konec, a že není důvod odpírat mu kolektiv stejně starých dětí, pokud o něj jeví zájem (doma má jen batole, které mu boří duploprojekty), se odrazily od zdi tuposti a omezenosti.
Před chvílí mi volala sousedka, která zrovna hlídá naše děti, že Papája ztropila scénu na chodbě baráku - válela se po zemi a řvala, že chce maminku. Poprvé v životě. Trochu přehrávala, ale jinak prý slušný, procítěný herecký výkon. Kromě spousty peněz a nervů, které mě celá tahle akce stojí a ještě bude stát, je to jediný viditelný efekt, který adaptační proces přinesl.