TRISSIE: Víš, že mi to je jedno, jak to která matka řeší? Je to její věc, já jen nechci nést následky jejího nedořešení.

Já konkrétně to mám tak, že od sedmi do sedmi třiceti zuřivě obvolávám každého, kdo vypadá, že by několik hodin mohl dítě pohlídat. Může nečekaně vybouchnout i domluvená chůva, taky se mi stalo, že mi volala, že má horečku, nebo že ji zrovna manžel veze na pohotovost, že se nemůže pohnout. Volám, sháním, když najdu, holt dítě vezu, kam to jde. A když nenajdu, svěsím uši a zůstanu doma. Měla jsem asi pět různých kontaktů na místní studentky, nějaké kontakty na místní známé, občas to vyšlo, občas ne.

EDERA: Vím přesně, jak těžké to je a kolik to stojí, protože jsem to za poslední tři roky absolvovala několikrát a teď mě to znovu čeká, naštěstí to letos není akutní, protože dní, kdy nutně musím někde být, bude minimum. Ale taky mám kamarádku, která právě umístila jedno dítě do školky, druhé do jeslí, za týden nastupuje do práce a nic víc neřeší. A co čeká? Že bude mít od září do června perfektně zdravé děti? Loni u nich nemoc střídala nemoc, pobyli si i týden v nemocnici se zápalem plic, co by letos mělo být jinak, když jí obě děti do kolektivu nastupují poprvé a jednomu z nich jsou dva?