EWICZZZKA: Obě moje děti chodily do Milíčova domu, a to s desetiletým odstupem od sebe, takže jsem tu školku měla možnost zažít v opravdu velkém časovém úseku. Nám naprosto dokonale vyhovovala. Líbila se mi budova a místo, kde stojí, malý počet dětí (60 celkem), rozdělení zvlášť třída, zvlášť jídelna, pro malé děti zvlášť ložnice, zařízení, vybavení, líbilo se mi, že se nebuzerovalo s příchodem maximálně do x hod., protože ředitelka zastávala názor, že když to jen trochu jde, mají být děti s rodiči a do školky přijít až ve chvíli, kdy rodiče musej někam jinam, líbilo se mi i to, jak se bránila množství kroužků a chtěla děti odpoledne především nechat si hrát. A spousta dalších věcí, mohla bych o tom napsat román.:-) Včetně např. toho, že tam bylo vždycky dokonale čisto.
Pokud jde o postižené děti - školka je velmi bariérová, takže může přijímat spíš děti s psychickým než tělesným postižením. Ačkoliv si teda pamatuju i na téměř nevidomou holčičku, která tam chodila s mým synem, takže tak patnáct let zpátky. Pro tyhle děti má speciální mikrotřídy, takže to není tak úplně o integraci. Ale mimoto byl do normální třídy s mou dcerou integrovaný i chlapeček s Dawnovým syndromem (do školky chodil s asistentkou) a to fungovalo velmi dobře. Moje dcera je taková pečovatelka, takže si s ním hodně hrála, v podstatě mu dělala tiskovou mluvčí:-). On skoro nemluvil, ale její jméno bylo jedno z asi pěti slov, které ovládal.
Kdyby takhle fungovaly všechny školky, byl by na zemi ráj pro děti.:-)