Shořím v pekle nebo něco tak...
Klárka má ve školce kamaráda-ctitele. Je to v podstatě hodný kluk, ale šíleně kontaktní (což ona fakt není), trochu rozjívený a nerespektuje její osobní prostor. Někdy to projde a někdy ne. Jeden den jsou děsní kamarádi, druhý den z ní vylezou věci, co napovídají, že je z něj docela zoufalá a občas mám dojem, že se ho tak trochu bojí. Učitelky to hodně hlídají a regulují, ale nemají oči pořád a všude, hlavně odpoledne, když už je to takové rozvolněné. Minulý týden už to ve mně trochu vřelo, když se jí při vyzvedávání omotal kolem paže a odmítal ji pustit i přes moje upozornění. Když jsem mu řekla: "Poslouchej, ona není tvoje hračka," s úsměvem odsekl: "Je!" Tehdy měla zrovna den, kdy jí to nevadilo, tak jsem dál nezasahovala. Jindy zas mačkal nos Kikině. Ta se tomu jen smála (tyhle věci ji spíš baví a sama je taky hodně invazní), nechala jsem to být taky. Jenže dneska... Dneska byla Klárka nějaká nenaložená. Poslala jsem ji ještě před odchodem vyčurat a když se vrácela, chlapeček se k nám přiřítil a pravil s úsměvem: "Budu ji pípat!" (= mačkat jí nos) a začal se po ní natahovat. Ona se v tu chvíli nějak přikrčila nebo co a mě naprosto bez úvahy vzkypěly hormony, za tu ruku jsem ho chytila (nijak silou, jen jsem zastavila ten pohyb), vrhla jsem na něj Pohled (ten, se kterým jsem kdysi zahnala na útěk revizora, co po mě pokročile těhotné, klátící se vestoje a ověšené báglem a taškami chtěl průkazku v zatáčce) a celkem tiše, ale velmi důrazně jsem mu řekla: "NEBUDEŠ ji pípat..." A on začal natahovat a skoro se rozbrečel. Něco jsem zablekotala, že jsem ho sice nechtěla vyděsit, ale taky zase nechci, aby dělal Klárce věci, co se jí nelíbí, a pak už jsme odešly. Poněkud hodně mě to vykolejilo, jsem zvyklá, že vlastní děti mě mají na háku a cizí až do téhle doby v podstatě taky. Jeho maminku jsem potkala před školkou, všechno jsem jí řekla, je v pohodě, rozumná a nedělala z toho vědu, ale stejně z toho mám doteď morální kocovinu a připadám si jako příšerná, příšerná ženská...