LISTICKA: To je celkem běžná reakce - dítě zjistí, že to není jen zábava, prvotní nadšení opadne a musí se smířit s "šedí každodennosti". To smiřování může trvat pár dnů až pár měsíců. Obrň se trpělivostí a doufej, že se to brzo zlepší. Náš maloch byl taky zpočátku nadšen, po týdnu vyfik ráno takovou scénu, že ho manžel řvoucího předával učitelce rovnou do náručí, ale během dalšího týdne se prý dost zlepšil, uvidíme dál. Náš je tam v zásadě spokojenej, je na sebe pyšnej, že už je tak velkej, že může taky někam chodit (jako starší ségry), ale stejská se mu, takže si tam občas popláče...

VVENDY: myslím, že to bylo na novinky. cz, zkusila bych i přímo na MPSV...

MONI: jo, litr na půl roku, na konci roku se vrací.
platí se z toho výlety (hurá! žádné "a v pondělí přineste šedesát sedm korun v drobných na hromadnou vstupenku do hradu Točník"), autobusy na výlety, občerstvení při speciálních příležitostech (jako když šly děti na den dětí na zmrzlinu) a tak; na konci roku se vyúčtovává.

VANUSHE: Souhlas s Katie,muj syn po nastupu taky resil obcas situace rukama. Prisli jsme na to,ze prevazne v situacich,kdy ho vytocilo,ze nekomuneco rika a on nereaguje. Takze jsme vysvetlovali situace,na nej se nikdy nezlobili,bo zpetne uz to nema efekt,to musi vytesit v danou situaci zrovna ten,kdo je jejim svedkem. Ale rozebrat situace i tak,jak si je dite pamatuje, i jemu dost pomuze. Jednou treba takhle zduchnul holcicku s poruchou srazlivosti krve a sel za to do kouta. Bo kdyby holcicce zacla tect krev,je prusvih. Doma jsme vysvetlili,ze holcicka je princezna a on rytir,co ji musi chranit. Od te doby byli nejlepsi kamosi a holcicku chranil i pred ostatnimi. Jindy jsem vysvetlila stejne jak ty,ze deti,co berou hracky z rukou,treba jeste neumi mluvit a rict si o ni. Prestal se zduchanim a zacal deti ucit,jak si rict prosim. Proste dite taky rado pochopi,proc k tem situacim vznika a jak jinak na ne muze reagovat. Takze reakce z meho pohledu a zkusenosti skvela. Vysvetlit si situaci,ale netrestat. Jen decku pomoci objasnit priciny...

KATIA: Jenže rodič je vždycky odkázaný na to, co mu o dané situaci povypráví a) tříleté dítě b) s odstupem několika hodin, takže vlastně řeší něco, o čem neví vůbec, ale vůbec nic. Spíš bych se omezila na teoretické mluvení o tom, jak je správné se zachovat v jakých situacích, ale neřešit tu jednu konkrétní, u které jsem nebyla.