Pro milovníky tajemných míst přidávám další typ.
Moje maminka strávila dětství v maličké vesničce Popovice blízko Brandýsa nad Labem. Je to opravdu půvabná vesnice s dokonale romantickými zákoutími a i když je kousek od Prahy, bohužel čím dál víc ,,vymírá" a chátrá. Ráda tam s mamkou občas zajedu, chodíme, ona vypráví, vzpomíná..
V téhle vesnici stojí dům, tedy spíš domek, který mě naprosto fascinuje. Stavba sama o sobě je to dost podivná, takový ani ryba ani pták, jak se u nás říká. Je to jednopatrová poměrně malá budova, celá do čtverce, má málo oken krytých okenicemi a vepředu pouze jedny veliké dveře.
Je to velmi starý dům a stylově se absolutně nehodí do ostatní zástavby ze stejné doby. Vždycky už od dětství mě ten dům děsil a zároveň jakoby přitahoval. A ten dům jakoby přitahoval nebo naopak vysílal neštěstí. Moje máma a hlavně babička vyprávěla často, že od doby, co pamatuje a to už je dneska dobrých 90let (babička je již dlouho po smrti), bylo s tím domem spjato neštěstí. Počátky vzniku této stavby neznám, už stál, když se rodina mé matky nastěhovala do sousedství.
První rodina, kterou v něm pamatují přišla o syna při automobilové nehodě, což byla v té době hodně málo pravděpodobná smrt, poté se odstěhovali a rodině, která po nich dům koupila se brzy utopil malý syn v nedalekém rybníku. Pak byl dům prázdný a po nějaké době se tam opět nastěhovala rodina, která se kompletně otrávila houbami včetně dvou malých dětí. Moje máma si pamatuje, jak šli ráno do školy a ty dvě děti seděly na povaleném sudu před vchodem a čekaly na auto a chlubily se, že nejdou do školy, že snědli houby a jedou do špitálu. Nikdo z nich se nevrátil a dům opět zůstal prázdný... Říkalo se, že každého "vyžene." Ale prý z něj byly slyšet občas divné zvuky, objevovalo se světlo, otvíraly a zavíraly se zavřené okenice..
Nikdo ho nechtěl koupit. Poté se z vesnice naši odstěhovali a další osud toho domu neznám. Ale pravda je ta, že tam jezdím už opět skoro každý rok na dušičky na místní hřbitov, kde mám své blízké a ten dům tam stojí v nezměněné podobě (a znám ho sama už 30let) dosud. Stále prázdný, stále stejně ponurý, vyzařující zvláštní mrazivou atmosféru. Přijde mi, jako by tu stál takhle věčnost a hodlá stát i nadále.
Zajímalo by mě, pokud se tam někdo z vás bude chtít vypravit, jak na vás zapůsobí. Na mě velmi silně. Proto Vám o něm taky píšu.