Strašením bych to nenazvala, ale...
Byli jsme s mužem a kamarády kousek od Vizovic, na kopci (místě na tom kopci??) jménem Klášťov. Kdysi tam bývalo nějaké hradiště, vypadlo mi, jestli bylo keltské nebo slovanské nebo jiné, ale myslím, že keltské. Dneska tam není vidět nic moc, jen jeden velký balvan, na který někdo později umístil železný kříž, a pár děr v zemi s kameny.
Poodešla jsem kousek od zbytku výpravy do jedné z těch děr se podívat. Nebylo na ní nic moc zajímavého, ale stejně jsem tam chvilku zůstala. Zničehonic, jak jsem tak stála, začaly mě hřát dlaně. Docela mě to udivilo - bylo časné jaro, místy ještě sníh, docela kosa, stála jsem ve stínu, slunce se ke mně skrz stromy vůbec nedostalo a nic jiného mě nehřálo, jen ty ruce a jen ta jejich část, kterou nekryl žádný rukáv. Fyzickou námahou to taky být nemohlo, protože jinak jsem se klepala jako ratlík. Nebyl to ale nijak extra nepříjemný vjem, tak jsem si řekla, že na to kašlu a vydala jsem se zpátky k ostatním.
V půli cesty mi zazvonil telefon, tak jsem to zvedla a s mobilem u ucha zamířila k tomu balvanu s křížem, kde seděl zbytek výpravy. Sotva jsem se přiblížila k balvanu, začal se mi signál rušit - slyšela jsem praskání a takové jako kdyby elektrické bzučení. Zkontrolovala jsem signál - všech sedm čárek (nehledě na to, že když mi haproval signál jinde, nikdy to takhle neznělo). Tak jsem zkusmo poodstoupila o kousek dál a všechno bylo normální. Celé jsem to zopakovala třikrát, pokaždé se stejným výsledkem.
Můj tip? Pozůstatek nějaké energie, ale ne nepřátelské. Na celém zážitku není nic moc děsivého, ale je to poprvé, co na mě nějaké místo působilo. Jsem na tyhle věci docela pařez, i když mě zajímají, takže pokud tam opravdu "něco" bylo a já si toho všimla, musela to být opravdu síla.