FRONEMA: Což nevysvětluje,
a) proč můj syn usínal sám někdy v pohodě, jindy ne, nezávisle na tom, kde spal a s kým - v podstatě jediná konstanta byla, že do cca jednoho a půl roku velmi špatně usínal v cizím prostředí,
b) proč chce pohádku/čůrat/cokoliv, co ho napadne v poledne, kdy tma není. A to přesto, že CHCE spát a spí pak dvě tři hodiny.
Plus - je to jenom laická úvaha, školy nemám, ale docházet mi připadá v pořádku. Jsem zastáncem toho, že děti si holt musejí zvyknout, že máma je NĚKDY pryč, ale VŽDYCKY se zase vrací.
(Neříkám, že všichni musejí mít stejné zkušenosti, jenom vznáším námitky. Ani já jsem k vyřvávání nepřistoupila nijak zvlášť ráda - odmítla jsem rady, že dítě okolo roka přece nemůže mít v noci hlad, trvám na tom, že může, u Bena to fakt nešlo zaměnit za touhu po matce. Jenomže pak pochopil, že "chodíme" a začal vstávat jednou navíc, pak dvakrát... když vstával čtyřikrát pětkrát za noc, tak prostě nastal čas to zatrhnout. Potřeby dítěte jsou jedna věc, ale já musím žít ve dne. Novorozenec může prořvat noc a já budu chodit a poctivě houpat - zaplať Bůh, že to zatím nebylo zapotřebí - ale desetiměsíční čistě pozornost už x-krát v noci nedostane, v noci se spí.)