RACHEL: Já syna vždycky důrazně zarazila, když dělal něco, čím ubližoval jinému dítěti (i když mu bral jeho věc). Když neposlechl, vzala jsem ho pryč. A vždycky jsem mu říkala, proč tohle dělat nemůže a co může dělat místo toho. U těch věcí jsem třeba říkala, že teď si nemůže vzít lopatku/ motorku/ jakoukoli hračku, protože ji má holčička/ kluk, ale může si vzít třeba hrabičky/ auto/ cokoli volného. A když vypadal, že mu to je líto, tak jsem říkala, že až si holčička/ kluk přestanou hrát s hračkou, o kterou tak stojí, může si ji půjčit (pokud byla někde nějaká obecná k půjčení) nebo se může zeptat a půjčit si ji, pokud mu to ten, koho je dovolí.
Ne vždy trpělivě poslouchal, ale vcelku brzy myslím pochopil princip a teď s tím nemá problém (je mu 2,5). Ale řekla bych, že je to taky takové období. Myslím, že si dítě víc uvědomuje sebe a zkoumá jaký vztah zaujme ke světu a k ostatním bytostem na něm.
Takže určitě bych bránila v ubližování. U věcí bych se pokoušela vysvětlovat a hledat kompromisy nebo nějakou cestu, jak ho uspokojit a zároveň zabránit tomu aby někomu jinému něco vyloženě bral.
RACHEL: Tohle bych aplikovala po důrazné domluvě a varování. Ale záleží hodně na tobě. Myslím, že bys mohla klidně bránit v konkrétních závadných činnostech a na hřišti zůstat (ale jen tehdy pokud by součástí domlouvání nebyla hrozba odchodu z hřiště, pak je odejít správné).