P_AVEL:
TEREZZ_:
Můj muž byl u prvního porodu, u druhého nestihl předat starší dítko tchýni, jak to bylo rychlé. A myslím, že to mělo veliký smysl. Navzdory tomu, že já si zpětně nijak výrazně jeho přítomnost v průběhu nevybavuji. Porod byl dlouhý, těžký, já byla hodně "mimo", a můj muž nějak instinktivně dokázal nepůsobit rušivě. Nejdůležitější okamžik byl, když se mrně vylouplo po té fakt náročné době a v první chvíli byl takový modrofialový, protože se nalokal plodové vody a já měla hrozný strach. Pak se syn rozplakal a s ním i já a muž. To, že jsem tam v tu chvíli na tu situaci nebyla sama, je k nezaplacení. No a pak šel muž na ošetřovnu s mrňousem, celou dobu ho držel za ručku, zatímco já rodila placentu. Pak malého přivezl a všichni jsme se přesunuli na pokoj. Byla jsem neskutečně šťastná, že u synka byl celou dobu někdo z nás, iracionálně mě to uklidňovalo, dávalo pocit, že je všechno v pořádku, tak, jak to má být. Kdyby tam muž nebyl, asi bych byla vynervovaná celou tu dobu (nijak dlouhou, ale mně připadala jako věčnost), co byl syn ode mne pryč. Takhle jsem věděla, že je to dobré.
Jo a pro vztah muže a syna to mělo obrovský význam. Jedna ilustrační fotka den po porodu v porodnici. (snad mi to muž odpustí). :)
