Já beru všechny ty knihy jenom jako materiál k zamyšlení, který mi pomáhá utřídit si, co jak chci nebo nechci, ne jako příručku nebo návod. Nedržím se žádné dogmaticky a už vůbec ne tak, že bych používala doslova převzaté věty - to prostě nefunguje, když to nevychází ze mě. Třeba zrovna Respektovat a být respektován se mi líbí tou základní myšlenkou, ale realizace, jak je podána v knize, je mi silně proti srsti. Ty věty v příkladech mi připadají strašně nepřirozené a šroubované, místy až manipulativní. Kdybych nevěděla, že autoři jsou Češi, považovala bych to za výsledek velmi špatného překladu.
Svou intuicí a aktuálními potřebami svými i dítěte se řídím ze všeho nejvíc, víc než jakýmikoliv pravidly nebo návody. Už jsem to tu mám dojem někde psala, že ani nedodržuju ono pravidlo čitelnosti - ve stejné situaci reagovat vždy stejně. Reaguju podle toho, jak to zrovna cítím, nejsem stroj. A zatím se zdá, že to docela funguje, s dítětem se převážně domluvím bez řevu nebo násilí a široké okolí tvrdí, že je neobvykle "hodné". (Já to tvrdím taky, jsem za to vděčná a nemyslím, že by to byla moje zásluha, spíš má prostě takovou povahu a já jsem ji "jen" zvládla nezkazit. Zatím.)
Obecně mám dojem, že se s různými metodikami výchovy, návody a příručkami poslední dobou roztrhl pytel a spousta lidí k rodičovství přistupuje až příliš vědecky a čeká, že jim někdo dá na dítě návod jako k pračce - dítě dělá A, ty udělej B. A když to nefunguje, hledají hned někde chybu - buď u sebe nebo u dítěte. Pro mě je jediné a nejdůležitější pravidlo, že dítě je člověk stejně jako dospělý a vztah a vzájemnou komunikaci vytváříme společně. To pro mě bylo asi největší zjištění, které mi přineslo mateřství. Dokud jsem byla bezdětná, představovala jsem si batolata jako loutky bez vlastní vůle, bez schopnosti přemýšlet a rozhodovat se, které jsou absolutně ovládány doapělými. Až jak moje vlastní dítě rostlo, pochopila jsem, že to je blbost, že má osobnost už od narození a že mi prostě nezbyde než ji respektovat, pokud spolu máme žít v míru.