SEBIEN: Kdyz jsem byla prvne tehotna v 33, byla jsem pro sveho gynekologa nezodpovedne stara. Pak jsem zmenila doktora a pro nej jsem v 35 byla mlada. Ted v 38/39 uz mel tendence me i on videt jako prece jen trochu starou a doporucoval mi s dalsim ditkem neotalet - ale kdybych mela otehotnet pred 40, musim to udelat v prvnim pulroce ditete, coz se pokusim neudelat. ;-) Minule bylo strasimu 8m, ted bych rada alespon 12m, hlavne kvuli sve regeneraci. :-)

ADD: ptát se nebudu, ale občas mě při těhle debatách napadá, kolik tady komu je, když operuje s tím, jestli je nebo není starej na další dítě. (Jsem fakt jen zvědavá, nic mi po tom není a vlastně to ani nijak nehodnotím, jen srovnávám a pozoruju, jak to kdo má). Mně je 33 a pořád říkám, že jsem stará na to si moc plánovat "ideální" rozestup nebo dlouho čekat, takže mi to takhle brzo po sobě nevadí, ale vím zároveň, že některých ženských by se to mohlo "dotknout". A já si vlastně zas tak stará nepřipadám, spíš racionalizuju :-)

MEDVED007: My jsem chtěli dvojčata, tak jsme to zachraňovali alespoň "skorodvojčaty". A jo, ty tři roky byly náročný, ale díky tomu, že experiment vyšel a kluci jsou tým, tak mi to přijde jako dobře vynaložená energie. I když přiznávám, že fakt, že to mám absolvovat ještě jednou (podle doktora vzhledem k věku se čtvrtým nemáme otálet), mě trochu děsí. :-) Utěšuju se, že v domě se zahradou bude stačit rezignovat na moje aktivity, využívat dostupné zábavy a nemuselo by to být tak strašný, jako to bylo v paneláku. Jsem na to zvědavá, jak to dopadne. :-)

NEMESISS: jo tomu taky verim, ja teda spis vychazim z takove te klasicke psychologie,ze do tri let se nejvic formuje osobnost a je dobre, aby dite melo matku pri sebe (nebo osobu blizkou). a proto jsem i rada za skolku, ze nekolik hodin denne me ma i druhorozena pro sebe.

NEMESISS: já osobně smekám před lidma, kteří jdou do dalšího dítěte předtím než u prvního vidí aspoň nějaké náznaky samostatnosti.....já otěhotněla kolem druhých narozenin starší (doufali jsme, že výroba bude trvat dýl než jeden pokus :-) a přišlo mi to tak tak.....být těhotná s miminkem nebo ročním poděsem, tak asi celé těhotenství probrečím hrůzou :-)

SEBIEN: Od té doby, co mám děti, jsem opatrná při jakémkoli plánování :-D

Ke svým dětem jsem přišla taky na základě nějakých svých pocitů. Pořád jsem měla pocit, že nám doma ještě někdo chybí, až teď po třetím mi přijde, že jsme kompletní, a představa 4. dítěte mě naopak až trošku děsí :-D Pokud člověk hledá důvody, stejně si najde takový, který podpoří to, co chce nebo potřebuje ;-)

RYBKA: jo, já v zásadě souhlasím, jen jsem opatrná při plánování, jak si sěti spolu budou hrát a budou si pomáhat
(a uvědomuju si, že o týhle rovině jsi vlastně konkrétně nemluvila, že jsi mluvila spíš o tom "někoho mít", což platí ve většině případů, když vynechám případy, kdy to pak běkdy znamená "mít někoho, s kým se soudím").

přemýšlím, jestli mám nějaký důvody k nějakýmu počtu dětí a asi ne - nejdřív jsem operovala s jedním a dost (v tom bylo asi nějaký sobectví, pohodlnost), pak jsem přešla k "jedno a pak uvidíme", abych pak zřejmě vlivem hormonů v těhotenství měla pocit "klidně tři", který v zásadě trvá, ale zároveň teď uvažuju v rovině, jestli budu mít odvahu na třetí ve smyslu "jestli bude všecko v pořádku s prvním i druhým (myšleno v těhotenství i později), chce se mi podstupovat ten stres ještě jednou? chci ještě pokoušet štěstí?". (Asi je to zvláštní uvažování a asi za to teď za můžou i těhotenský hormony, uvidíme.) Nicméně si uvědomuju, že v tom v žádný fázi nebylo moc důležitý něco jako "aby nebyl sám", "aby si měl s kým hrát" nebo tak. Je to spíš iracionální, resp. racionální z mého pohledu, co zrovna chci a zvládnu, ale moc o tom nepřemýšlím proč :-)

SEBIEN: Zaručený to nemáš, ale dáš jim aspoň tu možnost :-)

DALEEN: a stejně nic nemáš zaručený - mám bratra jen o dva roky staršího, ale co mi paměť sahá, spolu jsme si nehráli nebo minimálně, co jsme trochu rozumu pobrali, ukázalo se, že mnoho společného nemáme a šli si každej po svým (myslím, že z bratrovy strany šlo i částečně o žárlení a srovnávání už od doby, kdy jsem s ním četla slabikář, když on byl v první třídě). Jasně, někoho blízkýho máme, nemám srovnání s pocitem, že jsem sama, jsem ráda, že ho mám, ale parťáci jsme nebyli a asi už nikdy nebudem.
A jenom o pohlaví to není - znám podobný uspořádání (nebo i s větším věkovým rozdílem) a jsou si mnohem bližší, znám dvě holky nebo dva kluky, kteří jsou na tom spíš jako my.

ADD: ale zase tohle není cesta pro každého....mě třeba představa, že jsem jen dodavatel jídla a čistých triček nestačí a kdybych dětem nemohla poskytnout víc (což bych zcela jistě od jistého počtu nemohla, ač ten počet je pravděpodobně vyšší než 3), tak bych z toho byla dost frustrovaná.....mám několik kamarádů z vícečetných rodin a teda nemůžu říct, že by z toho byli úplně odvázaní...ano, jsou to vesměs velmi praktičtí lidé, ale taky vesměs plánují o hodně menší rodiny, protože z dětství si pamatují právě to, že rodiče obstarávali jídlo a čisté prádlo a tím to haslo.....

LUCYA: Přesně, a pro mě to je hrozná úleva :-)

BADIANE: My jsme vždycky chtěli nejmíň dvě děti, s druhou jsem otěhotněla dřív, než u první začalo období vzdoru (holky jsou od sebe dva roky) a pak už nebylo cesty zpět :-) Když jsem byla těhotná a první se začala vztekat, bála jsem se, jak to budu zvládat, a nebudu zapírat, že jsme si užili celkem perný +- rok (nejhorší to bylo cca 3 měsíce od narození mladší, kdy se to u starší ještě spojilo s frustrací ze změny v rodině a s žárlivostí na sourozence).
Pocit, že jsem špatný rodič, mě přepadal naštěstí jen občas, ve chvílích největší krize (když se dcera třeba 5x denně vztekla tak, že řvala a řvala a válela se na zemi a nešlo nic, jen počkat, až přestane, což trvalo klidně hodinu, v extrémních případech i dýl, přemýšlela jsem, kde dělám chybu, pak jsem si přečetla, že je to vývoj a že některý děti to holt tak mají, Matějček dokonce doslovně napsal, že to ve valné většině případů není chyba rodičů, čímž jsem se pak pravidelně utěšovala). Většinu času mám pocit, že jsem prostě normální máma, která se snaží, co jí síly dovolí, a občas udělá chybu. A musím říct, že pochybnosti nad tím, jestli to dělám dobře, mě přepadají vždycky v souvislosti s tou nejstarší, která nemá úplně jednoduchou povahu (či jak to vyjádřit). S těma mladšíma jde zatím všechno tak nějak celkem hladce. Zčásti proto, že už mám dík jejich starší sestře nějakou zkušenost, některé věci tolik neřeším a některé situace zvládám s větším nadhledem, zčásti díky jejich povaze (a zčásti proto, že nejmladšímu je 14 měsíců a tyhle veselosti nás s ním možná ještě čekají).
Když má člověk víc dětí, ta pozornost se mezi ně přecejen rozdělí, dítě není tolik pod dohledem, dá mu to svým způsobem víc svobody, a rodič nestíhá vnímat ty nepodstatné problémy, které by jako rodič jedináčka nejspíš řešil a zbytečně by se jima užíral.
Navíc jsem zjistila, že to většinou funguje tak, že když jedno zlobí (nebo "zlobí", to je fuk, prostě se musí nějak víc řešit), ty ostatní jsou o to hodnější, takže mě sice na jednu stranu může štvát, že jedno zrovna nechce jíst/oblíkat se/svíjí se vztekle na zemi, ale na druhou stranu mě "utěší" a udrží v přijatelném duševním rozpoložení to, že ty další si spokojeně hrajou/jsou oblečený a čekaj v předsíni/jedí... :-)
Doufám, že jsem se do toho moc nezamotala a že je to srozumitelný.