BADIANE: My jsme vždycky chtěli nejmíň dvě děti, s druhou jsem otěhotněla dřív, než u první začalo období vzdoru (holky jsou od sebe dva roky) a pak už nebylo cesty zpět :-) Když jsem byla těhotná a první se začala vztekat, bála jsem se, jak to budu zvládat, a nebudu zapírat, že jsme si užili celkem perný +- rok (nejhorší to bylo cca 3 měsíce od narození mladší, kdy se to u starší ještě spojilo s frustrací ze změny v rodině a s žárlivostí na sourozence).
Pocit, že jsem špatný rodič, mě přepadal naštěstí jen občas, ve chvílích největší krize (když se dcera třeba 5x denně vztekla tak, že řvala a řvala a válela se na zemi a nešlo nic, jen počkat, až přestane, což trvalo klidně hodinu, v extrémních případech i dýl, přemýšlela jsem, kde dělám chybu, pak jsem si přečetla, že je to vývoj a že některý děti to holt tak mají, Matějček dokonce doslovně napsal, že to ve valné většině případů není chyba rodičů, čímž jsem se pak pravidelně utěšovala). Většinu času mám pocit, že jsem prostě normální máma, která se snaží, co jí síly dovolí, a občas udělá chybu. A musím říct, že pochybnosti nad tím, jestli to dělám dobře, mě přepadají vždycky v souvislosti s tou nejstarší, která nemá úplně jednoduchou povahu (či jak to vyjádřit). S těma mladšíma jde zatím všechno tak nějak celkem hladce. Zčásti proto, že už mám dík jejich starší sestře nějakou zkušenost, některé věci tolik neřeším a některé situace zvládám s větším nadhledem, zčásti díky jejich povaze (a zčásti proto, že nejmladšímu je 14 měsíců a tyhle veselosti nás s ním možná ještě čekají).
Když má člověk víc dětí, ta pozornost se mezi ně přecejen rozdělí, dítě není tolik pod dohledem, dá mu to svým způsobem víc svobody, a rodič nestíhá vnímat ty nepodstatné problémy, které by jako rodič jedináčka nejspíš řešil a zbytečně by se jima užíral.
Navíc jsem zjistila, že to většinou funguje tak, že když jedno zlobí (nebo "zlobí", to je fuk, prostě se musí nějak víc řešit), ty ostatní jsou o to hodnější, takže mě sice na jednu stranu může štvát, že jedno zrovna nechce jíst/oblíkat se/svíjí se vztekle na zemi, ale na druhou stranu mě "utěší" a udrží v přijatelném duševním rozpoložení to, že ty další si spokojeně hrajou/jsou oblečený a čekaj v předsíni/jedí... :-)
Doufám, že jsem se do toho moc nezamotala a že je to srozumitelný.