SEBIEN: teda, dítě v 18 bych asi nutně nechtěla, ale kdyby mi teď bylo aspoň o pět let míň (nebo dětem o pět víc), nestěžuju si a nemám pocit, že bych za těch pět let o něco přišla. (Až teda na to, že s mužem jsme se dávali teprve dohromady a s předchozím jsem ráda, že děti nemám :-))

DALEEN: musím říct, že ted, jako dětná, si častěji říkám, na co ty holky čekají, když mají stálýho partnera, bydlení, práci, mají se dobře, když děti chcou, jenom ne teď, že si sice užijou teď, ale že to budou mít o to horší "na starý kolena", že já, dá-li pán bůh, budu mít ve čtyřiceti aspoň školní děti a ony budou začínat s batolatama... když si řeknu, že moje matka měla v tomhle mým věku puberťáky a ve čtyřiceti nás měla prakticky z domu, závidím jí :-)

MEDVED007: to je vlastně asi to, co myslím, když říkám, že jsem "stará" - že budu fyzicky i psychicly unavená na to všecko okolo :-)

DALEEN: Takovej plán jsem měla taky :-D První dítě ve 25, a po 35 šlus. Nakonec první ve 28, druhý ve 30 a třetí ve 32. Čtvrtý neni v plánu, ale kdyby se přihodilo, taky ho neutopím... :-)

MEDVED007: To je právě ten důvod proč jsem chtěla mít děti brzo. Aspoň na dnešní poměry brzo. Jednak je mi jasné, že tělo nemládne a že těhotenství je docela velká zátěž. A pak jsem nechtěla být "stará matka".
Když se třebas podívám na své spolužačky ze střední (což je docela reprezentativní vzorek 25 holek z 30 lidí ve třídě), tak já jsem byla první, kdo měl dítě. Jsem první kdo čeká druhé. Jedna spolužačka je těhotná...... a to je všechno. Docela mě to udivuje.

DALEEN: já byla s první dcerou v porodnici na pokoji nejmladší a to mi bylo třicet a všechny tři jsme měly první dítě....jsem si tam tak říkala, jestli jsme to nějak neuspěchali :-)

na druhou stranu mám teď dost kamarádek, které si na prahu čtyřicítky pořizují třetí dítě (nějaká epidemie nebo co)....a ač mají mezi dětma různé odstupy od velmi malých po velmi velké, tak se všechny shodují, že tohle těhotenství/mateřství je pro ně zdaleka nejnáročnější a to bez ohledu na "kvality" dítěte.....obvykle daleko víc/větší zdravotní problémy v těhotenství, daleko horší stavy při nedostatku spánku, pomalejší regenerace....asi na tom, že ženská by měla mít děti mladší něco bude....jako jde to, ale už to pak docela dře :-)

ADD: nj, je to relativni :-).
Občas vzpomínám, jak moje o 8 let starší kamarádka byla počtvrtý těhotná ve 33, napadaly mě věci jako jestli to má ještě zapotřebí (druhej manžel, mladší, chtěl ještě druhý dítě, jsou to dvojčata). Mladá a blbá jsem byla a musím se smát, když vidím, že jsem ráda, že se v tomhle věku omylem dohrabu snad k druhýmu a věk neřeším :-).
(a okolo jsou samozřejmě i starší kamarádky, který pozvolna začínají o dětech uvažovat, jestli vůbec a přijde mi to normální :-))

SEBIEN: Kdyz jsem byla prvne tehotna v 33, byla jsem pro sveho gynekologa nezodpovedne stara. Pak jsem zmenila doktora a pro nej jsem v 35 byla mlada. Ted v 38/39 uz mel tendence me i on videt jako prece jen trochu starou a doporucoval mi s dalsim ditkem neotalet - ale kdybych mela otehotnet pred 40, musim to udelat v prvnim pulroce ditete, coz se pokusim neudelat. ;-) Minule bylo strasimu 8m, ted bych rada alespon 12m, hlavne kvuli sve regeneraci. :-)

ADD: ptát se nebudu, ale občas mě při těhle debatách napadá, kolik tady komu je, když operuje s tím, jestli je nebo není starej na další dítě. (Jsem fakt jen zvědavá, nic mi po tom není a vlastně to ani nijak nehodnotím, jen srovnávám a pozoruju, jak to kdo má). Mně je 33 a pořád říkám, že jsem stará na to si moc plánovat "ideální" rozestup nebo dlouho čekat, takže mi to takhle brzo po sobě nevadí, ale vím zároveň, že některých ženských by se to mohlo "dotknout". A já si vlastně zas tak stará nepřipadám, spíš racionalizuju :-)

MEDVED007: My jsem chtěli dvojčata, tak jsme to zachraňovali alespoň "skorodvojčaty". A jo, ty tři roky byly náročný, ale díky tomu, že experiment vyšel a kluci jsou tým, tak mi to přijde jako dobře vynaložená energie. I když přiznávám, že fakt, že to mám absolvovat ještě jednou (podle doktora vzhledem k věku se čtvrtým nemáme otálet), mě trochu děsí. :-) Utěšuju se, že v domě se zahradou bude stačit rezignovat na moje aktivity, využívat dostupné zábavy a nemuselo by to být tak strašný, jako to bylo v paneláku. Jsem na to zvědavá, jak to dopadne. :-)

NEMESISS: jo tomu taky verim, ja teda spis vychazim z takove te klasicke psychologie,ze do tri let se nejvic formuje osobnost a je dobre, aby dite melo matku pri sebe (nebo osobu blizkou). a proto jsem i rada za skolku, ze nekolik hodin denne me ma i druhorozena pro sebe.

NEMESISS: já osobně smekám před lidma, kteří jdou do dalšího dítěte předtím než u prvního vidí aspoň nějaké náznaky samostatnosti.....já otěhotněla kolem druhých narozenin starší (doufali jsme, že výroba bude trvat dýl než jeden pokus :-) a přišlo mi to tak tak.....být těhotná s miminkem nebo ročním poděsem, tak asi celé těhotenství probrečím hrůzou :-)

SEBIEN: Od té doby, co mám děti, jsem opatrná při jakémkoli plánování :-D

Ke svým dětem jsem přišla taky na základě nějakých svých pocitů. Pořád jsem měla pocit, že nám doma ještě někdo chybí, až teď po třetím mi přijde, že jsme kompletní, a představa 4. dítěte mě naopak až trošku děsí :-D Pokud člověk hledá důvody, stejně si najde takový, který podpoří to, co chce nebo potřebuje ;-)

RYBKA: jo, já v zásadě souhlasím, jen jsem opatrná při plánování, jak si sěti spolu budou hrát a budou si pomáhat
(a uvědomuju si, že o týhle rovině jsi vlastně konkrétně nemluvila, že jsi mluvila spíš o tom "někoho mít", což platí ve většině případů, když vynechám případy, kdy to pak běkdy znamená "mít někoho, s kým se soudím").

přemýšlím, jestli mám nějaký důvody k nějakýmu počtu dětí a asi ne - nejdřív jsem operovala s jedním a dost (v tom bylo asi nějaký sobectví, pohodlnost), pak jsem přešla k "jedno a pak uvidíme", abych pak zřejmě vlivem hormonů v těhotenství měla pocit "klidně tři", který v zásadě trvá, ale zároveň teď uvažuju v rovině, jestli budu mít odvahu na třetí ve smyslu "jestli bude všecko v pořádku s prvním i druhým (myšleno v těhotenství i později), chce se mi podstupovat ten stres ještě jednou? chci ještě pokoušet štěstí?". (Asi je to zvláštní uvažování a asi za to teď za můžou i těhotenský hormony, uvidíme.) Nicméně si uvědomuju, že v tom v žádný fázi nebylo moc důležitý něco jako "aby nebyl sám", "aby si měl s kým hrát" nebo tak. Je to spíš iracionální, resp. racionální z mého pohledu, co zrovna chci a zvládnu, ale moc o tom nepřemýšlím proč :-)

SEBIEN: Zaručený to nemáš, ale dáš jim aspoň tu možnost :-)

DALEEN: a stejně nic nemáš zaručený - mám bratra jen o dva roky staršího, ale co mi paměť sahá, spolu jsme si nehráli nebo minimálně, co jsme trochu rozumu pobrali, ukázalo se, že mnoho společného nemáme a šli si každej po svým (myslím, že z bratrovy strany šlo i částečně o žárlení a srovnávání už od doby, kdy jsem s ním četla slabikář, když on byl v první třídě). Jasně, někoho blízkýho máme, nemám srovnání s pocitem, že jsem sama, jsem ráda, že ho mám, ale parťáci jsme nebyli a asi už nikdy nebudem.
A jenom o pohlaví to není - znám podobný uspořádání (nebo i s větším věkovým rozdílem) a jsou si mnohem bližší, znám dvě holky nebo dva kluky, kteří jsou na tom spíš jako my.