SANCHA: já na první dceru kočár sice měla, ale z druhé ruky, za pár kaček a vlastně jsem jí první rok života skoro výhradně nosila....na druhou stranu byly chvíle (např. nákupy), kdy se kočár hodil a hlavně se hodil pro druhou, která nošení dost bojkotovala a bez kočáru bych byla dost ztracená.....

takže za mě, já bych aspoň nějaký kočár pořídila, byť nemusí být nějaký super nový krásný, dneska je k dispozici řada jetých fakt za hubičku, protože nikdy nevíš jaké budeš mít dítě ani jak to tobě osobně bude sedět....třeba budeš mít záda/břicho/cokoliv v háji a bude to problém, třeba budeš ráda, když ti někdo dítě vezme ven a ten někdo bude preferovat kočár....

nebo pokud ho vyloženě nechceš, tak bych aspoň pojistila variantu, že mám u kámošky zamluvený nějaký, který aktuálně nepotřebuje, protože pak je docela škoda něco nahonem nevýhodně kupovat, kdyby se ukázalo, že je přeci jen potřeba

okolí v našem případě (před deseti lety) na šátek reagovalo vesměs pozitivně, byť značně udiveně, tehdy to bylo daleko míň běžné než dneska.....což teda mimo jiné přinášelo i určité omezení soukromí, protože kdejaký chytrák v MHD měl pocit, že je třeba se k tématu pozitivně/negativně vyjádřit a člověk byl furt středem pozornosti, což mi třeba moc milé nebylo

Já až do setkání se svým nynějším manželem s rodinou a dětmi vůbec nepočítala, takže já nic neodkládala. Prostě jsem v 32 radikálně změnila směr cesty. Jsem ráda, že to dopadlo nad očekávání dobře. :-)

Prvni dite ve 27, druhe ve 30, obe planovana, ze to vyslo, za to samozrejme zaslouzi pochvalu inteligentni spermie spolusploditele, ze :-) muz se nezapomene castokrat pochvalit. tak,kdyz pak deti nespi, rikam, ze jeho geny zlobi...

MALA_MISIA: Tak to je jako bys psala o mně, taky mám dítě neplánovaně ve 23 (dceři je už 3,5 roku), nevím, jestli bych si ho sama kdy naplánovala, takže jsem ráda, že je to takhle. A teď, když už to dítě mám, tak bych se i k dalšímu odhodlala, ale bez té zkušenosti nevím. I když kdoví zas, kdy se k tomu druhému přiměju, protože momentálně to zase není moje priorita, teď řeším hlavně studium, poté práci, pak ještě nějaké další má přání. Ale obávám se, že jak se znám, mě věci potkávají celý život tak nějak náhodou, nejsem vůbec plánovací typ, takže nějaké to dítko ještě třeba přijde samo od sebe (jelikož nechci užívat hormonální antik., tak je to dost možné).

INUSHKA: s tím vykopáním mám taky takovou hezkou vzpomínku...jako potrhlá teenagerka jsem četla kde co a nějak mi přišla do ruky jakási psychologická kniha, kde někdo doporučoval, aby si člověk sepsal, co od partnera očekává tj. jaký by měl být jeho ideální partner, byla tam na to docela podrobný návod od vzhledu přes zájmy po vlastnosti, no bylo to na několik stránek....a pak se to má porovnat s tím, jaký partner opravdu je a pokud se to neshoduje z x procent, tak se na to vykašlat....já v době sepsání nikoho neměla, ale sepsala jsem to, strčila do šuplíku a šťastně na to zapomněla....po x letech, x bude tak 8 cca jsem se stěhovala z domu pryč a mimo jiné jsem vyklízela svůj psací stůl, v tu dobu jsem už byla vdaná ....papír jsem našla a s překvapením zjistila, že můj manžel se snad na 90 nebo i víc procent shoduje s tím, co jsem si jako potrhlá teenagerka přála.....akorát se taky vůbec nezajímá o astronomii, což mě v tu dobu zajímalo velmi :-) divný :-)

Já jsem si vždycky tak nějak říkala, že děti rok dva po škole. Pak se mi ovšem ta škola nějak protahovala, takže se to celé posunulo a Malvínu jsem rodila ve 28. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem díky tomu měla už dobře prověřený opravdu dlouhodobý vztah a nevrhala se do plození potomstva po roční známosti, na druhou stranu si dneska říkám, jestli by to o něco dřív přece jen nebylo bývalo lepší. Mám strašný pocit spousty promrhaných let, kdy nebyly ani děti ani nějaké to "užívání" svobodného života.
Ovšem musím souhlasit s TAPINOU, že v mladším věku bych z toho byla mnohem víc vyplesklá, víc by mě stresovala ta zodpovědnost a méně bych si věřila. Určotě bych se nechala víc ovlivňovat okolím a "autoritami". Dneska mám díky tomu, co jsem si (ne vždycky úplně hezkého) zažila taky spoustu věcí srovnaných, daleko víc sebevědomí (aspoň v některých oblastech) než před deseti lety a co považuju za nejdůležitější - vnitřně jakž takž vyřešený vztah se svojí mámou.
A taková perlička - letos v květnu tomu bude 10 let, co jsme s mužem spolu. Tenkrát to první léto jsme spolu byli na roverském táboře jeho oddílu a tam jsme na konci vyplňovali dotazníky "co bude za 10 let". Ty se pak zavřely do krabičky a zakopaly v lese u tábořiště, s tím, že za těch deset let je vykopeme a podíváme se, jak jsme se trefili. Já si pamatuju, že jsem tam tenkrát napsala, že budeme manželé, budeme mít dvě dcery a psa a už nevím, jestli i dům nebo co dalšího jsem tam napsala. Manželé jsme už 5 let, druhé dítě čekáme a vypadá to na druhou holčičku, psa máme taky :-) Každopádně mám v plánu zorganizovat vykopání těch dotazníků a podívat se, v čem všem jsme se trefili a co bylo úplně mimo.