Tak já otěhotněla (se stálým partnerem sic neplánovaně, ale vzali jsme zodpovědnost za to, že když už spolu žijeme, tak se to stát může (žádná hormonalní anitkoncepce pro mně nepřipadala v úvahu) v mých 24 :), teď mám pětiměsiční dítě a jsem za to ráda. Jsem první z ročníku na gymplu (30 lidí), nepočítaje holčinu, která školu skoro nedostudovala, protože rodila neplánovaně v 18.
U sebe musím říct, že jsem rádá, že se to stalo, tak nějak samo. Když jsem byla malá, tak mi přišlo, že žena by kolem 25 už měla mít děcko, a když mi bylo 23 tak jsem si to nedokázala představit. Vždycky je co dělat, cestovat, koupit si obytnňák, chatu, kolo, bla bla.. a dítě počká a teď vidím, že bych se ještě velmi dlouho nedokopala k myšlence "joo, tak od teď plánujeme dítě". Teď, co mám jedno, už to druhé alespoň trochu naplánovat chci. A 2-3 roky rozestupu mi přijdou zatím optimální. A kolik dětí? My byli tři, já bych chtěla minimálně dvě a maximálně 4. Mám segru a bráchu a neměnila bych. Muž je jedináček a zatím si to moc neumí představít, ale další určitě chce.

Já bych asi byla jako mladší matka děsně vyplesklá a zmatená. Dneska už mám dost věcí srovnaných v hlavě, dost věcí neřeším, a tak.

Zajímavé téma :) Já jsem vždycky tvrdila, že chci první dítě v pětadvaceti. No, nějak se to nepovedlo, bylo mi o dva roky víc. Letos mi bude 30 a čekám druhé. A tak nějak jsem si říkala, že do těch 35 jsem ochotná být plánovaně těhotná. Na druhou stranu, když se náhodou stane, že bych otěhotněla ještě kolem čtyřicítky, tak to utopit nepůjdu :)

Jen mě k tomu napadá, že jsem před pár měsíci mluvila s Michaelou Mrowetz, která na tohle téma řekla, že aby mohly být ve "výchově" naplňovány principy kontaktního rodičovství, tak že "musí být rozestupy mezi dětmi minimálně 3, spíše však 4 roky".
Jinak jsem jedináček a samozřejmě bych ráda "víc" dětí (3) :) zatím mám 7měsíčního syna a do 2. dítěte se nějak nehrnu, mám pocit, že bych se jim (teď) oběma nemohla plnohodnotně věnovat.