Já jsem si vždycky tak nějak říkala, že děti rok dva po škole. Pak se mi ovšem ta škola nějak protahovala, takže se to celé posunulo a Malvínu jsem rodila ve 28. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem díky tomu měla už dobře prověřený opravdu dlouhodobý vztah a nevrhala se do plození potomstva po roční známosti, na druhou stranu si dneska říkám, jestli by to o něco dřív přece jen nebylo bývalo lepší. Mám strašný pocit spousty promrhaných let, kdy nebyly ani děti ani nějaké to "užívání" svobodného života.
Ovšem musím souhlasit s
TAPINOU, že v mladším věku bych z toho byla mnohem víc vyplesklá, víc by mě stresovala ta zodpovědnost a méně bych si věřila. Určotě bych se nechala víc ovlivňovat okolím a "autoritami". Dneska mám díky tomu, co jsem si (ne vždycky úplně hezkého) zažila taky spoustu věcí srovnaných, daleko víc sebevědomí (aspoň v některých oblastech) než před deseti lety a co považuju za nejdůležitější - vnitřně jakž takž vyřešený vztah se svojí mámou.
A taková perlička - letos v květnu tomu bude 10 let, co jsme s mužem spolu. Tenkrát to první léto jsme spolu byli na roverském táboře jeho oddílu a tam jsme na konci vyplňovali dotazníky "co bude za 10 let". Ty se pak zavřely do krabičky a zakopaly v lese u tábořiště, s tím, že za těch deset let je vykopeme a podíváme se, jak jsme se trefili. Já si pamatuju, že jsem tam tenkrát napsala, že budeme manželé, budeme mít dvě dcery a psa a už nevím, jestli i dům nebo co dalšího jsem tam napsala. Manželé jsme už 5 let, druhé dítě čekáme a vypadá to na druhou holčičku, psa máme taky :-) Každopádně mám v plánu zorganizovat vykopání těch dotazníků a podívat se, v čem všem jsme se trefili a co bylo úplně mimo.