NEFELE: já si taky myslela, že s manželem máme podobné výchovné názory....hm, už si to nemyslím....tak jako globálně asi ano, ale časem vyplulo na povrch podezřele hodně věcí, které "se tak u nás doma dělaly a tudíž je to správně"....ale já už je tak buď dělat nechci nebo se u nás dělaly správněji....ač jsme spolu před narozením první dcery spolu žili 10 let a už bysme se mohli dobře znát, tak jsem o manželovi (i o sobě) poté zjistila hodně věcí....a některé teda nepotěšily....některé ano :-)

NEFELE: Já bych tě jenom trochu poopravila - jediný, kdo ví nejlépe, co je pro dítě nejlepší, je to dítě samo. Rodiče ho "jen" nejlépe znají a proto to dokáží nejlépe poznat nebo odhadnout, případně převzít zodpovědnost a rozhodnout v situacích, kdy je to ještě nad dětské síly nebo kdy se dítě ještě neumí jasně vyjádřit. Ani rodiče ale nejsou v tomto neomylní. Nečekej neomylnost ani od sebe a chyby si nevyčítej. Jsou normální a stejně jako spousta nejistoty k rodičovství prostě patří.

NEFELE: a hlavně nebuď překvapená, že tvoje intuice mlčí....mnoho žen má takový pocit, že se jim narodí dítě a ony budou VĚDĚT a vědí tak akorát kulový....přesně si pamatuju, jak jsme starší holku dovezli z porodnice domů, položili jí na postel, oba jsme na ní zírali a tak nějak nevěděli co s ní....až manžel povídá "a neměli bysme jí svlíknout?" :-) tolik k intuici :-))))

ANNAWA: Moje levá lopatka by mohla vyprávět jak by se nemělo dítě nosit na jedné ruce :D

SANCHA:
DALEEN: ja nosila v šátku fakt hodně a během té doby mě nebolelo ani moje kriva záda. Ovšem satek musí být pevne a dobře utazeny a musí to být uvaz přes obě ramena. Cokoli přes jedno rameno je v tomto ohledu horší, o tahání dítěte na ruce nemluvě.

NEFELE: sorry tedka za drsnost: jak to vidi ostatni ti totiz uplne nepomuze. Nevim jaky jsi mela zivot do ted, ale pokud bezny mainstreamovy, tak materstvi je prvni mise, kde se rozhodovat mas a musis TY SAMA, podle toho jak citlive vyhodnotis co je pro tebe a tvoje dite a tvoji rodinu nejlepsi. Musis se rozhodovat podle citu a mit jako by ciste svedomi.

Jinak budes strasne moc energie vynakladat bud na boje typu Jaktoze satkujes?? nebo na boje typu Jaktoze mas dite v kocarku??? atd. Zadne pravdy nejsou. Jsou jen deti, kazde je original. A matky, ktere sleduji, jak ktere dite na co reaguje, a delaji si z toho zavery.

Kontaktni rodicovstvi je vyhodne v tom, ze jak mas s deckem fakt tunu kontaktu, tak prirozene o nem toho hodne vis a muzes teda na jeho potreby reagovat citlive. (Asi citliveji nez kdyz je furt v kocarku za plinkou, pije sunar a v noci se vyrvavanim naucilo se obejit bez matky.) Ale zadny pausalni 'pravdy' ("spravne je nosit X hodin denne") nepredpokladej a pokud ti je nekdo cpe, usmivej se a mysli si svoje...

SANCHA: Nooo....jak se to vezme. Pokud nosíš v šátku tak je to v pohodě. Ale dost časté je takové to chování na jedné ruce, kdy druhou rukou děláš cokoliv jiného. Tím záda dostávají docela dost zabrat, osobní zkušenost :)

přesně jak říká DALEEN, tyhle mýty jsou tu generace, ale podle mého názoru asi jen dvě-tři maximálně čtyři - minulého století. Naopak například v těch "zaostalých" zemích, tzn. na východ a jih od té naší "moderní" Evropy, se nosí stále bez přestávky posledního století a rodinné vztahy jsou tam například stále parádně fungující a moc rozmazlených Afričanů nebo Asiatů neznám, protože jakmile povyrostou, připojí se k práci rodiny a přes to prostě nejede vlak, což osobně schvaluju (pomáhat v domácnosti, nemyslím dětský otroky na banánových plantážích).

Smutný je, že teď se v těch "zaostalých" zemích od té naší "moderní" Evropy tyhle blbosti ohledně výchovy učí - strkají děti do kočárků (už jste viděly levný pestrobarevný kočárek z číny uprostřed polí? fakt super podívaná!), kupují jim blivajzní levné často nebezpečné sunary a nechtějí kojit a podobně.... Zatímco my se k tomu původnímu způsobu výchovy "vracíme". :) Snad jim to v tom "zaostalém" světě dojde dřív, než nám za ty tři generace.

TORUVIEL: já nikdy obavy z rozmazlení nošením/mazlením neměla, ale zase jsem měla velké obavy, že jak jednou nechám dítě spát ve své posteli, tak ho z ní už nedostanu....tím spíš, že v noci je člověk příliš unavený a často sahá ke kompromisům, které by ve dne nikdy neprošly....proto jsem děti vždy důsledně vracela do jejich postelí, i když jsem je v noci co dvě hodiny kojila, prostě vždycky....u mě je to obranná strategie, jak je někdo cizí v mé posteli, tak já nemůžu spát, vůbec.....naštěstí to děti mají stejně, před spaním se pomazlit, ale jak opravdu chtějí spát, tak se odtáhnou a chtějí své soukromí, takže na takové akce bysme potřebovali třímetrovou postel :-)

chci říct, že zájmy dítěte jsou fajn, ale ani matka by se neměla "dát" tam, kde ví, že je to za její hranicí únosnosti......a na to se dneska sakra často zapomíná....heslo dne je "vše pro dítě"

NEFELE: U miminka je jasné, že ho rozmazlit nelze, měla jsem ten pocit velmi jasně (a to ačkoliv jsem byla zprvu velmi nejistá matka, spoustu rad a doporučení jsem zbytečně nosila v hlavě, sice jsem se jimi neřídila, ale stejně mě znejisťovaly). Stejně tak mi nikdy neprošlo přes srdce nechat dítě takzvaně vyřvat. Později už jsem zase poznala, že dítě chce nosit proto, že vidělo, že to jde a když si dupne, tak máma ponese (to bylo už ve věku dcery, kdy ji přešlo takové to prvotní nadšení z nově objevené chůze). Teprve potom se imho dá mluvit o jakémsi "rozmazlení" dítěte, tedy když bude rodič nejistý a nakonec povolí, dítě bude vědět, že se ponese, jen musí ztropit dost humbuku, aby k tomu došlo. To se dá snadno utnout, stačí se pro to rozhodnout, dát to dítěti jasně najevo, viz ANNAWA
Přijde mi srozumitelné vysvětlení, že dítě, které je jako malé hodně nošeno, nebojí se pak neohroženě poznávat okolní svět, jakmile k tomu přijde čas, a ví, že se vždy bude moci vrátit k matce, že nebude odmítnuto, ale že tam má bezpečné místo. Kdežto dítě, které bylo odmítáno, necháváno vyřvat, nechováno, tak trpí neustálým strachem a může se úzkostlivě držet matky a nemůže se rozvíjet a objevovat svět.
Navíc se mi líbí, když je dítě s matkou, není nikde odkládáno na zvláštní místo, ale účastní se práce apod., může to imho přispívat k jeho sociální inteligenci, pocitu, že je součástí rodiny, společnosti, že se narodilo někam, kam zapadá, patří, a není na obtíž (je vyslyšeno, není při projevu negativních emocí odkládáno apod.).
No, dalo by se o tom psát dlouho, prostě mi to dává smysl z mnoha různých úhlů pohledu :-) Samozřejmě jsou i děti, co se zas tak moc nosit nechtějí, ok, to je potřeba respektovat, každé dítě je jiné, některé se hned bez obav vrhá do dění, některé se potřebuje více rozkoukávat.

Zajímavé je, jak je tenhle mýtus rozšířený. Kolik generací si předává, že pokud se bude dítě chovat, tak bude chování vyžadovat pořád a rozmazlí se. Dokonce jsem tyhle bludy slyšela od lidí, kteří žádné děti nemají.
Je to smutné. Kolik matek se pak "bojí" pochovat vlastní dítě, aby se tím nerozmazlilo, kolik se jich "bojí" že pak budou muset chovat pořád. Ale že to dítě touží po kontaktu s vlastní matkou a tím odpíráním strádá, to už si jaksi generace nepředávají.