Díky za sdílení! Tak to řeším dost podobně. Dobrá připomínka je ta o nedělené pozornosti - už jsem taky dávno vypozorovala, že dítě odmítnout (nechtěně, něco dělám a chci dodělat) nefunguje a jsme zpruzení oba, tedy si k němu i uprostřed činnosti snažím hned sednout a věnovat se mu a ono pak zas jde "po své vlastní touze". S ne! se taky snažíme šetřit, ale byla doba, kdy jsme to s mužem neměli úplně podchycené a pak jsme chvilku poslouchali naše dítě chodit se slovy "ne - ne - ne".
Cyril je teda taky hodně velký živel.
Ad LEJIMADA. Nezlob se na mně, ale po přečtení toho, co jsi napsala, jsem měla nejdřív chuť ti napsat, ať se jdeš se svejma dokonalejma dětma, které v roce jí polévku lžičkou bez bryndáku vycpat :D, ale samozřejmě naprosto souhlasím s obsahem tvého sdělení. Přijde mi přirozené učit mládě běžnému životu a denním činnostem od mala /ne v nějaké bublině, kde jsou jen kulaté hračky a bublinková fólie/, seznamovat ho s denním rytmem dospělého, ale uf. V bryndácích asi nevidím problém, přijdou mi prostě jen praktické pro matku, že u patlavých dětí nemusí převlékat 5x denně. Taky můžu napsat, že Cyril v 8 měsícíh seděl u malého rybízu a obíral si do pusy jednotlivě malé kuličky, že se mnou běžně luxuje, kouká, jak vařím, nebo ho to nebaví a hraje si na zemi v kuchyni, nůž jsem mu teda ještě nedala - asi to mám nastavené trochu jinak a i když mu to chci umožnit taky dřív než v 5 letech, tak rok mi přijde asi dost psycho. A teda, ikdyž krásně žvatlá, tak si nedokážu představit, že by mi v roce řekl, že je na židličku už moc velkej. Zatloukat hřebíky ve dvou a půl mi ale přijde úplně normální, včera jsme přidělávali poličku, Cyril si osahal všechny vrtáky, elektrický šroubovák a dneska celej den zatlouká plastovým kladívkem (tátá zatloukal do zdi hmoždinky kladivem a pak dostal názornou ukázku i Cyril).
Ale jinak s tím jídlem to je dobré téma. Docela to řeším, protože Cyril je nejedlík, docela dlouhodobě hledám chybu ve svém přístupu. Kojím docela dost a je to strašně proměnlívé. Taky jsem začínala bramborem do ruky a občas se najedl a občas ne. Pak měl období, kdy bylo velmi těžké se trefit do jeho chuti (rajče si vemu a sním rád, jindy néé, a pak zas to jo anebo zrovna vůbec nic) až to vyústilo v to, že mu dám knížku nebo něco na hraní, případně jeho lžící, se kterou se spíš nimrá v jídle, a já ho krmím /když chce jíst a chutná mu/. Svačinky a jiné věci dávám do ruky, ale občasnou přesnídávku proste nalžičkuju. A teď právě řeším, jak postupně přenechávat iniciativu zcela na něm. Každé dítě je jiné no, závidím všem matkám, které maj žravé děti, my s mužem jíme rádi a dobře, moje máma má se mnou soucit, protože jsme nejedli nikdo z nás tří sourozenců a tak se to časem třeba sedne. A s tím ne a jídlem souvisejícím, pořád se mi nedaří Cyrilovi vysvětlit, že jídlo na zem nepatří, občas proste během jídla, když už je najedený, tak začne spouštět kousky jídla na zem a koukat po nich.