DALEEN: Pro mě bohužel ty dny, kdy byla dcera pryč, nebyly ve znamení odpočinku, ale intenzivní práce do školy (čím dřív jsem to vše zvládla, tím dřív jsem měla dceru zpět). Takže tak trochu za trest...
Ale jsem ráda, že alespoň pro dceru to za trest nebylo, a že má fungující a celkem mladé prarodiče, já si svoje prarodiče skoro nepamatuju, a vídali jsme se tak jednou ročně. Takže jsem ráda, že dcera zažije tyhle další dimenze širšího rodinného života, jistě to bude jedině přínosné...

DALEEN: tak jsem rada, ze slysim, ze nejsem (skoro) jedina - ja osobne znam snad jen jedinou podobne smyslejici mamu.
no, a materstvi ve mne asi dost potlacilo ostatni zajmy :)

MULTICAT: Já znám docela dost lidí co nemají nebo nechtějí nechat hlídat děti. A fungují výlučně jen rodiče, tedy spíš matka. Nepřijde mi to divné. Jen já bych to asi nevydržela.
Spoustu věcí jsem nechávala na synovi, jídlo, spaní, potřby.... a tomu jsem přizpůsobila svoje zájmy. On je od narození ne úplně kontaktní (ostatně dcera je sice mazlivá, ale naprosto nekontaktní) a dost systematický. Takže sám od sebe se kojil po třech hodinách skoro s minutovou přesností, později od půl roku příkrmy byly taky pravidelné (tam už tedy plus mínus jak jsem stihla něco připravit. Nebyl tedy problém v mezidobí mezi kojením ho odložit. Dceru jsem kojila na požádání, což v létě ve vedrech bylo nejčastěji po hodině a půl, a to jaksi nešlo odložit. Takže tu jsem dala na hlídání až když dostala příkrm, což už prostě babička zvládne nakrmit dítě mrkví.

Co jsem se musela naučit bylo neřešit co se děje, když já sním nejsem. Zpočátku jsem se pořád vyptávala jestli a jak spal, co a jak jedl, co dělal, nedělal.... časem jsem dospěla k tomu, že on a teď už i dcera si to prostě s prarodiči užijí a to je hlavní. Jestli dostane třebas o bonbón víc mě netrápí, protože doma žádné nedostává (skoro).

DALEEN: jasne, chapu, myslim, ze tak to dela vetsina lidi a nevidim na tom nic spatneho. u sebe to beru tak, ze pocity mamy jsou v tu chvili hodne dulezite. kdyz se na to necitim, myslim si, ze i dite to ze me uciti a bude ve stresu. souhlasim s Toruviel, ze tu separacni uzkost mam mozna spis ja, nez syn :)
ale napriklad s muzovymi rodici se stale tak dobre neznam, nasi jsou zase porad v trapu, ja vylucne kojila do 9. mesice a odstrikavat do lahvicky se mi fakt nechtelo. syna jsem kojila na pozadani, takze nekdy i dvakrat za hodinu. nechavam dost veci na nem. a neprijde mi nijak rozmazleny. k cizim lidem se chova dobre, neni bojacny...
muz zase stavi dum, takze skoro veskere vikendy travil na baraku, po praci resil prave barak... je to tezke. mozna je to take tim, ze uz nejsem nejmladsi, tak se vi stresuju, veci moc domyslim, neberu s lehkosti...
chtela jsem jen dat jiny pohled a je mi jasne, ze bude spis ojedinely :)

TORUVIEL: Ano, separační úzkost ze strany matky.... i když na druhou starnu. Jsem si se synem zvykla, že bývá pryč. Sice se mi stýská a těším se na něj, ale snažím se si to volno maximálně užít a odpočinout si. Takže se občas přistihnu, že se mi vlastně až tak moc nestýská. Navíc vím, že si to s prarodiči užijí, rozšiřuje jim to obzory, dělají věci na které já nemám čas nebo trpělivost (nebo obojí). Všichni jsou spokojení.
Ale je fakt, že takhle to funguje díky tomu, že máme oboje prarodiče takřka v docházkové vzdálenosti (moji rodiče bydlí asi deset minut procházky od nás) a mají velký zájem hlídat.

DALEEN: Taky jsem dávala od začátku hlídat dost, v 8 měsících byla už dcera třeba na několik dní (myslím 4 dny) poprvé sama u mých rodičů. Předtím samozřejmě oni jezdili k nám na víkendy, hlídali třeba přes noc/den apod., stejně tak rodiče mého muže. Dcera k nim má dobrý vztah.
Občas jsem měla pak i pocit, že tou separační úzkostí trpím akorát já, když ji někde opouštím a zanechávám v péči jiných, a dcera vůbec :-)

NEMESISS: ja syna stale nikomu "nepujcuju".
Na jare jsem musela xkrat k zubari a jednou odrekla hlidani v cekarne teta a prisel misto toho strejda, ten syna popadnul, dal do nositka a odesel s nim, ze tam s nim v cekarne nebude. Byla jsem brzy hotova a volala mu kde jsou. Slysela jsem synuv usedavy plac, zachvatila me panika a sama.jsem se skoro rozbrecela. Slibila jsem nam obema, ze uz to neudelam. To bylo synovi asi 9 mesicu.
Asi.jsem divna, ale ja si myslim, ze je v roce a pul porad malej.
Jednou jsem byla plavat a jednou na joze, hlidal muz. Bylo to ok. Ale pred cca mesicem jsem sla sama na nakup a syna to nedal...
Ale nejak prehnane bojacnej pry neni, rika okoli :) takze ja vlastne nevim, ja bych se separacni uzkosti rada vyhla do doby, nez bude chapat, ze se vratim. Kdyz si ten luxus byt spolu muzeme dovolit...

SANCHA: moc se omlouvam, omylem jsem se na mobilu uklikla a uz jsem nevedela jak to zrusit :(

NEMESISS: Ano, v 6 měsících, trvalo to naštěstí pouze týden.

NEMESISS: U Malvíny ne, ta byla vždycky hned s každým kamarádka a byla hlídatelná kdykoliv a kýmkoliv. U Joriky je ještě brzo soudit, ale je na mě fixovaná víc, než byla Malvína, takže tam možná něco přijde.

NEMESISS: jo, tak od 5 mesicu do roka.

Zažili jste u svých dětí to, čemu se říká "separační úzkost"?

MULTICAT: wau, x-krat jsem se ji pokousela googlovat a nic, takze diky za sdileni :)

NEMESISS: no, ja ji prave taky sledovala, fb profil zmizel a ja byla smutna. A dnes jsem to objevila :)

MULTICAT: super! sledovala jsem ji driv na fb, pak si (?) vymazala profil? nevedela jsem, jak se k ni na netu znovu dostat, diky!