SANCHA: jo, tak to mam nejak ja...

MEDVED007: Já to Malvíně koupila, když jí byl rok a půl, to nebyla schopná říct ani "Dobrý den", natož odříkat svou adresu a dvě telefonní čísla. To by nedala ani teď.

BALAENA: naše holky to několikrát na ruce měly, ale ve finále mi přišlo jednodušší (při mojí skleroze) naučit je prostě kromě jména a adresy taky tel. číslo na oba rodiče, pro dítě není problém si dvě čísla zapamatovat....jediný problém byl v cizině, kde by jim asi nikdo nerozumněl, tak tam jsme to používali dýl....

MUFLONEK:
INUSHKA:
BALAENA:
TAPINA:
jezisi kriste ja to jdu okamzite objednat

SANCHA: kdyz jsem v klidu, niterne to tak citim - ze je me nasycenej azaz (spime spolu, furt kojenej na vyzadani, nosim ho - jen podotykam, ze to nedelam vse takhle podle nejakyho vzoru kk, ale hlavne proto, ze mne to tak vyhovuje), ze mama je mama to je jasny, ale treba kdyz neni tata nejakou dobu doma a je porad se mnou, tak jsem pro nej nudna a je uplne u vytrzeni, kdyz za nim prijde baba/deda/dobude se sousedum do bytu atp.

nerada bych byla ten typ matky, co dite neumi pustit ve chvili, kdy ono to potrebuje a podle toho, co tu resim, k tomu mam asi slusne nakroceno, protoze uzkostne resim jako problem to, ze on se naprosto prirozene vyviji a pousti od mamy do sveta...

INUSHKA: To asi taky pořídím, Jirka je naprosto kdekoliv schopný se ode mě trhnout a jít si něco zařizovat.

MUFLONEK: GPS sledování je asi přehnané, ale hodí se identifikační náramek se jménem dítěte a telefonním číslem na rodiče. Malvína jeden má a dostává ho na ruku, kdykoliv jdeme někam, kde je velká koncentrace lidí a hodně lákadel - různé poutě, ZOO a podobně.

NEMESISS: My jsme takhle kvůli velmi sociálnímu dítěti zburcovali policii v Bedřichově.o)))) 2,5letý chlapec se rozhodl jít pa na parkovišti. Tatínek byl v tu chvíli s námi na běžkách asi 3 km od parkoviště. Dítě hlídala maminka s jeho tatínkem. Takže jsem okamžitě obrátili běžky a šli jsme stavět auta, zda ho někdo nenaložil. Naštěstí se po chvíli maminka ozvala, že dobrý, že už chlapce mají.o) Tatínek popisoval, že je to magor, že je schopný chytit cizího člověka za ruku a jít s ním... .o) V tu chvíli jsem vážně začala uvažovat, že nějaké to GPS sledování dětí fakt není od věci...

MEDVED007: :)) me tenhle Tvuj prispevek dost pobavil...mne bude letos 30, ucim anglictinu ve firmach (coz neni ani moje puvodni profese, ale privydelek, s kterym sem zacala na vejsce), takze o nejaky buhvijaky kariere to v mym pripade neni. ale to nic nemeni na tom, ze jsem asi "stara" matka (ackoli ve 27 se me pri zjisteni neplanovanyho tehotenstvi zmocnila panika, protoze jsem byla tak "mlada":D), rozhodne chci pri dite to nejlepsi i za cenu vlastniho sebeobetovani (tak to sice nevnimam, ale beru to jako recnicky vyjadreni toho, ze uz byla obdobi, kdy jsem se citila vyspalejsi) a jsem docela uzkostna...ta uzkostnost ale muze bejt do urcity miry dana i tim, ze moje mama takova byla (mlada matka to byla)...:)

jinak me k tomu tematu sep.uzkost jeste napada, ze je to asi dost i o temperamentu ditete, protoze je fakt, ze moje dite je dost socialni tvor a od 13 mesicu veku chyta za ruku cizi lidi na ulici a sel by s nima kamkoli. rekne mi ahoj a jde si po svym, necha me v krame a jde se sousedkou domu, coz jsou veci, ktery treba okoli prijdou usmevny, mne v tu chvili taky, ale pak nad tim zacnu premejslet a rikat si, jestli to neni (i) tim, ze od nej casto odchazim..

NEMESISS: já nevím, kolik ti je, ale myslím, že jasně popisuješ pocity "starých" matek, kterých je dneska už většina tj. žen, které si dítě pořídily po určité době, kdy se profesně realizovaly a tudíž je to pro ně důležité a nedokážou (a nechtějí) to mateřstvím jen tak ze dne na den odstřihnout, ale na druhé straně jsou už třeba i víc úzkostlivé a víc to řeší než "mladé" matky tj. chtějí pro dítě to nejlepší i za cenu vlastního sebeobětování a najednou je tu konflikt, jak tyhle dvě tendence skloubit....mít dítě ve dvaceti hned po škole, tak to člověk takhle prostě neřeší bo žádnou práci vlastně neměl a dítě má víc na háku (a to teď myslím v dobrém) :-)

DALEEN: ja vim, ze ujety takhle uvazovat - neco mu "vynahrazovat". nemam pocit, ze by stradal (to on by dal jasne najevo), ale nekdy pochybuju, zda je to pro nej "to nejlepsi", nevim, jak lip to vyjadrit...
MEDVED007: :) taky jsem to u par nepracujicich kamosek zaregistrovala, ze se proste nechaji unest blbostmi, ktere ja neresim, protoze na to nezbyva kapacita, ale urcite je to individualni - znam i matku-kamosku, ktera ma podobne stare batole, k tomu mimino,nepracuje a je naprosto pricetna, pohodova a vubec takovej nadclovek

me spis mrzi, ze pravdepodobne potrebuju tu seberealizaci i mimo rodinu, ze mi ta rodina, pece o dite proste nestaci, racionalne vim, ze dite nechce byt stredobodem meho zivota, nybrz doprovazet me mym normalnim zpusobem ziti, do cehoz ta prace svym zpusobem zapada.. mozna si zpetne vycitam, ze sem zacala pracovat dost brzo, uplne si vzpominam na tu uzkost, kterou jsem pred cca rokem zazivala, ackoli se misila s urcitym pocitem naplneni...

INUSHKA: taky to citim tak, ze mi duveruje ( a ja pry byla hodne podobne batole, ani jako diteti si nepamatuju, ze by mi kdy na tabore, skolce v prirode apod. chybela mama...), takze vcelku to pro me je pozitivni, az na tahle obcasna obdobi, kdy se me zmocni uzkost a zacnu pochybovat...
LADAVAZA: ja jsem v obdobi tehotenstvi mela takovou predstavu, ze proste nehodlam na matersky pracovat (mam za sebou workoholicke obdobi, ktere jsem odnesla zdravotne), pak se syn narodil, ja se na nej dost upnula (coz me prekvapilo, nebyla jsem pripravena na materstvi, necekala jsem, ze me to tolik zmeni), nechtela jsem pracovat a pak me zacali uhanet urcity lidi a ja si rekla, ok, vzdyt jde o 1,5 hodiny 2x v tydnu (i s cestou :D) a to prece neni moc, takze prvotni motivace: neprijit uplne o (dobre) kontakty, protoze tahle prace je pro me pri pomeru cas/usili/vydelek idealni, po mesici mi doslo, ze mi to ohromne psychicky pomaha, asi proste potrebuju pri ty matersky urcitou seberealizaci, jsem uplne natesena na cas, ktery budu travit se synem, jsem schopnejsi dat mu vic nedeleny pozornosti, nez kdyz treba narazove nepracuju, soucasna motivace vzhledem k okolnostem: moje psychika a penize, ted je zrovna dost potrebujem...

ja si nekdy rikam, ze takhle budu vlastne pracovat dlouho, nekolik malo hodin v tydnu, ze prijde cas, kdy mu to jakoby vynahradim - ale tohle ujety uvazovani vychazi asi z toho, jak pozoruju okoli a vidim, ze spousta matek nepracuje a venuje veskerej cas svymu diteti/detem/rodine a taky asi souvisi s tim, ze nejsem schopna se sama smirit sama se sebou a s myma potrebama seberealizace, anebo se tapu v tom, co je moji prioritou, popr. pochybuju o svejch rodicovskejch kompetencich...

NEMESISS: Já pracovala od 9. měsíců celý den, od 7:00 do 17:00, od roka a půl 2 dny, v roce a 3/4 jsem jela na týdenní služebku. Stará se manžel nebo chůva. S dcerou jsem o tom vždycky mluvila, připravila jí na to, že odejdu a přijdu, kromě krátkého období kolem půl roku vždycky brala odchody dobře. Výčitky nemám- já potřebuji i svůj "oddělený" život a stejně tak se snažím nechávat čas i prostor jí.

NEMESISS: U nás to s Malvínou fakt bylo vždycky naprosto v pohodě, v klidu se rozloučila, zabavila se s hlídačem, po návratu mě z vesela přivítala a všechno bylo v pohodě. Nástup do školky taky proběhl naprosto v klidu. Já to vždycky vnímala jako signál, že mi důvěřuje a ví, že se vrátím a že bych ji nenechala někde, kde není v bezpečí, takže to pro mě bylo pozitivní.