INUSHKA: taky to citim tak, ze mi duveruje ( a ja pry byla hodne podobne batole, ani jako diteti si nepamatuju, ze by mi kdy na tabore, skolce v prirode apod. chybela mama...), takze vcelku to pro me je pozitivni, az na tahle obcasna obdobi, kdy se me zmocni uzkost a zacnu pochybovat...
LADAVAZA: ja jsem v obdobi tehotenstvi mela takovou predstavu, ze proste nehodlam na matersky pracovat (mam za sebou workoholicke obdobi, ktere jsem odnesla zdravotne), pak se syn narodil, ja se na nej dost upnula (coz me prekvapilo, nebyla jsem pripravena na materstvi, necekala jsem, ze me to tolik zmeni), nechtela jsem pracovat a pak me zacali uhanet urcity lidi a ja si rekla, ok, vzdyt jde o 1,5 hodiny 2x v tydnu (i s cestou :D) a to prece neni moc, takze prvotni motivace: neprijit uplne o (dobre) kontakty, protoze tahle prace je pro me pri pomeru cas/usili/vydelek idealni, po mesici mi doslo, ze mi to ohromne psychicky pomaha, asi proste potrebuju pri ty matersky urcitou seberealizaci, jsem uplne natesena na cas, ktery budu travit se synem, jsem schopnejsi dat mu vic nedeleny pozornosti, nez kdyz treba narazove nepracuju, soucasna motivace vzhledem k okolnostem: moje psychika a penize, ted je zrovna dost potrebujem...

ja si nekdy rikam, ze takhle budu vlastne pracovat dlouho, nekolik malo hodin v tydnu, ze prijde cas, kdy mu to jakoby vynahradim - ale tohle ujety uvazovani vychazi asi z toho, jak pozoruju okoli a vidim, ze spousta matek nepracuje a venuje veskerej cas svymu diteti/detem/rodine a taky asi souvisi s tim, ze nejsem schopna se sama smirit sama se sebou a s myma potrebama seberealizace, anebo se tapu v tom, co je moji prioritou, popr. pochybuju o svejch rodicovskejch kompetencich...

NEMESISS: Já pracovala od 9. měsíců celý den, od 7:00 do 17:00, od roka a půl 2 dny, v roce a 3/4 jsem jela na týdenní služebku. Stará se manžel nebo chůva. S dcerou jsem o tom vždycky mluvila, připravila jí na to, že odejdu a přijdu, kromě krátkého období kolem půl roku vždycky brala odchody dobře. Výčitky nemám- já potřebuji i svůj "oddělený" život a stejně tak se snažím nechávat čas i prostor jí.

NEMESISS: U nás to s Malvínou fakt bylo vždycky naprosto v pohodě, v klidu se rozloučila, zabavila se s hlídačem, po návratu mě z vesela přivítala a všechno bylo v pohodě. Nástup do školky taky proběhl naprosto v klidu. Já to vždycky vnímala jako signál, že mi důvěřuje a ví, že se vrátím a že bych ji nenechala někde, kde není v bezpečí, takže to pro mě bylo pozitivní.

Jinak podotykam, ze kdyz jsem doma, musi za mnou nutne i do koupelny, koji se treba kazdou pulhodinu (ted mu teda rostou zuby, tak proto tak casto...), rano me nenecha dospat, to nechce byt sam s tatou, respektive je s tatou sam v pohode, pokud vi, ze mama sla pryc a neni nekde za dverma spici/sprchujici se...

Tak to ja se v obdobi separacni uzkosti nemohla jit ani v klidu osprchovat a nevydrzela s nikym vcetne taty.

Diky vsem za odpovedi. Ptam se, protoze me tizi vycitky svedomi ohledne prace, potazmo odchazeni od syna. Od 5 do 9 mesicu veku syna jsem pracovala 2x v tydnu 1,5 hodiny mimo domov, hlidal ho vylucne muz (2x jsme zkouseli babicku s dedou a neosvedcilo se to, kdyz byl s tatou, nebyl zadny problem, takze jsme si sladili rozvrhy), souznim s tim, co pise ANNAWA - bud je s mamou, nebo s tatou, coz je 2.mama, vzdy bez problemu. pak jsem v jeho roce veku zacala delat vic, cca 4x v tydnu 1,5 hodiny mimo domov, ted delam asi 9 hodin v tydnu mimo domov (v tech 9 hodinach je zapoctena i cesta, z toho jde znat, jak uzkostne to resim:D). Je s tatou, obcas zkousime babicku, ze pohlida na tu 1,5 hodiny a syn uz je s ni uplne v pohode (1,5 roku mu je). V podstate jsem nezazila ze strany syna separacni uzkost (az na par vyhrocenejch momentu, kdy byl hodne unavenej, coz bych spocitala na prstech jedny ruky)...mam praci takovyho charakteru, ze neodejdu jednou pracovat na nekolik hodin v kuse, ale odchazim 5x, 6x v tydnu na tu cca 1,5 hodiny, coz znamena 5x, 6x louceni. Kdyz mi do toho prijde doktor a odchazim od nej 7x v tydnu, byť jen na kratkej cas, jsem z toho spatna, on je ale naprosto ok - takze jak pise TORUVIEL, trpim tou sep.uzkosti spis ja, nez on. Trapi me to ted posledni 2 tydny., kdy se seslo dost veci, kvuli kterym jsem musela odchazet od nej casto. On to maximalne okomentuje "mama drn drn auto" a zamava mi, vcera navecer teda koukal ve smyslu "zase?". Tak me jen zajimalo, jak to je jinde...
jsem rada, ze je rad s tatou/babickou a dedou (ty vola i na pomoc pri prevlikani atp., je schopnej se rozbrecet, kdyz zrovna "baba neni" a neco mu ji pripomene)
jen si proste rikam, jak to asi vnima to dite, ktery uplne nepobira tok casu, jestli je v pohode proto, ze vi, ze mama jde pryc vzdycky jen na chvili, anebo je pro nej ta chvile naprosto neurcite dlouha a vnima to tak, ze mama casto chodi od nej pryc...
MULTICAT: ja sem na dite taky dost fixnuta a taky mam v okoli jedinou takto smyslejici kamosku

DALEEN: Pro mě bohužel ty dny, kdy byla dcera pryč, nebyly ve znamení odpočinku, ale intenzivní práce do školy (čím dřív jsem to vše zvládla, tím dřív jsem měla dceru zpět). Takže tak trochu za trest...
Ale jsem ráda, že alespoň pro dceru to za trest nebylo, a že má fungující a celkem mladé prarodiče, já si svoje prarodiče skoro nepamatuju, a vídali jsme se tak jednou ročně. Takže jsem ráda, že dcera zažije tyhle další dimenze širšího rodinného života, jistě to bude jedině přínosné...

DALEEN: tak jsem rada, ze slysim, ze nejsem (skoro) jedina - ja osobne znam snad jen jedinou podobne smyslejici mamu.
no, a materstvi ve mne asi dost potlacilo ostatni zajmy :)

MULTICAT: Já znám docela dost lidí co nemají nebo nechtějí nechat hlídat děti. A fungují výlučně jen rodiče, tedy spíš matka. Nepřijde mi to divné. Jen já bych to asi nevydržela.
Spoustu věcí jsem nechávala na synovi, jídlo, spaní, potřby.... a tomu jsem přizpůsobila svoje zájmy. On je od narození ne úplně kontaktní (ostatně dcera je sice mazlivá, ale naprosto nekontaktní) a dost systematický. Takže sám od sebe se kojil po třech hodinách skoro s minutovou přesností, později od půl roku příkrmy byly taky pravidelné (tam už tedy plus mínus jak jsem stihla něco připravit. Nebyl tedy problém v mezidobí mezi kojením ho odložit. Dceru jsem kojila na požádání, což v létě ve vedrech bylo nejčastěji po hodině a půl, a to jaksi nešlo odložit. Takže tu jsem dala na hlídání až když dostala příkrm, což už prostě babička zvládne nakrmit dítě mrkví.

Co jsem se musela naučit bylo neřešit co se děje, když já sním nejsem. Zpočátku jsem se pořád vyptávala jestli a jak spal, co a jak jedl, co dělal, nedělal.... časem jsem dospěla k tomu, že on a teď už i dcera si to prostě s prarodiči užijí a to je hlavní. Jestli dostane třebas o bonbón víc mě netrápí, protože doma žádné nedostává (skoro).

DALEEN: jasne, chapu, myslim, ze tak to dela vetsina lidi a nevidim na tom nic spatneho. u sebe to beru tak, ze pocity mamy jsou v tu chvili hodne dulezite. kdyz se na to necitim, myslim si, ze i dite to ze me uciti a bude ve stresu. souhlasim s Toruviel, ze tu separacni uzkost mam mozna spis ja, nez syn :)
ale napriklad s muzovymi rodici se stale tak dobre neznam, nasi jsou zase porad v trapu, ja vylucne kojila do 9. mesice a odstrikavat do lahvicky se mi fakt nechtelo. syna jsem kojila na pozadani, takze nekdy i dvakrat za hodinu. nechavam dost veci na nem. a neprijde mi nijak rozmazleny. k cizim lidem se chova dobre, neni bojacny...
muz zase stavi dum, takze skoro veskere vikendy travil na baraku, po praci resil prave barak... je to tezke. mozna je to take tim, ze uz nejsem nejmladsi, tak se vi stresuju, veci moc domyslim, neberu s lehkosti...
chtela jsem jen dat jiny pohled a je mi jasne, ze bude spis ojedinely :)

TORUVIEL: Ano, separační úzkost ze strany matky.... i když na druhou starnu. Jsem si se synem zvykla, že bývá pryč. Sice se mi stýská a těším se na něj, ale snažím se si to volno maximálně užít a odpočinout si. Takže se občas přistihnu, že se mi vlastně až tak moc nestýská. Navíc vím, že si to s prarodiči užijí, rozšiřuje jim to obzory, dělají věci na které já nemám čas nebo trpělivost (nebo obojí). Všichni jsou spokojení.
Ale je fakt, že takhle to funguje díky tomu, že máme oboje prarodiče takřka v docházkové vzdálenosti (moji rodiče bydlí asi deset minut procházky od nás) a mají velký zájem hlídat.

DALEEN: Taky jsem dávala od začátku hlídat dost, v 8 měsících byla už dcera třeba na několik dní (myslím 4 dny) poprvé sama u mých rodičů. Předtím samozřejmě oni jezdili k nám na víkendy, hlídali třeba přes noc/den apod., stejně tak rodiče mého muže. Dcera k nim má dobrý vztah.
Občas jsem měla pak i pocit, že tou separační úzkostí trpím akorát já, když ji někde opouštím a zanechávám v péči jiných, a dcera vůbec :-)

NEMESISS: ja syna stale nikomu "nepujcuju".
Na jare jsem musela xkrat k zubari a jednou odrekla hlidani v cekarne teta a prisel misto toho strejda, ten syna popadnul, dal do nositka a odesel s nim, ze tam s nim v cekarne nebude. Byla jsem brzy hotova a volala mu kde jsou. Slysela jsem synuv usedavy plac, zachvatila me panika a sama.jsem se skoro rozbrecela. Slibila jsem nam obema, ze uz to neudelam. To bylo synovi asi 9 mesicu.
Asi.jsem divna, ale ja si myslim, ze je v roce a pul porad malej.
Jednou jsem byla plavat a jednou na joze, hlidal muz. Bylo to ok. Ale pred cca mesicem jsem sla sama na nakup a syna to nedal...
Ale nejak prehnane bojacnej pry neni, rika okoli :) takze ja vlastne nevim, ja bych se separacni uzkosti rada vyhla do doby, nez bude chapat, ze se vratim. Kdyz si ten luxus byt spolu muzeme dovolit...

SANCHA: moc se omlouvam, omylem jsem se na mobilu uklikla a uz jsem nevedela jak to zrusit :(

NEMESISS: Ano, v 6 měsících, trvalo to naštěstí pouze týden.