NEMESISS: Hele asi jsem taky potenciálně ten typ, ale mé dítě mi dává velmi jasně najevo, kam chce, s kým chce atd. (např. babičky, školka, nebo i "jen" pouhý její otec). Já se orientuji v tomhle případě podle dcery, chce tam být? Ok, nechám ji. Doteď mám v živé paměti, jak jsem ji poprvé zanechala v nějakém školkovém zařízení (byl to tábor lesní školky v létě), ona naprosto v pohodě, já se donutila odejít a cestou jsem se prostě rozbrečela (velká holčička, zvládne to tam sama, bla bla znáš to...). Mám za to, že je to moje povinnost, to dítě pustit, když se nebojí. A jsem ráda, že se nebojí do toho světa vyrazit, a možná jsem i ráda, že ten strach odnáším akorát já, a ne ona.
MEDVED007: A byly by schopny tyhle údaje dát cizí osobě? Já nevim, představuju si, že by třeba dcera brečela, a nebyla si schopna vzpomenout na ty údaje. Jinak je umí, adresu, jména, moje telefonní číslo, ale to až teď tak od 4 let...
Já jí teda obyčejně psala moje tel.číslo nesmazatelnou fixou na ruku, když jsme šli třeba na nějakej festival apod.