MULTICAT: Se o to teda moc nezajímám, ale nedávno jsem myslim v Respektu četla článek o tom, jak to maj v USA, a teda to jsem netušila, že to tam je tak hrozné (malá až žádná podpora rodin, žádný rodičovský příspěvěk...už si to vše nepamatuju...).
Jako, asi nikde to není ideální, ale zase, je tu celkem velká možnost volby, člověk může pracovat, chce-li, nemusí, nechce-li - či spíše nemusí-li (má-li na to jinak ta rodina finančně ofc, ale je tu např. i možnost zůstat doma s dítětem až do 7 let, případně do 15 let, jsou-li děti 2, a stát za toho rodiče platí zdravotní, to mi přijde dobrý). Je tu docela možnost volby... Ale jak říkám, ideální to není, ale to nikde. Člověk zas asi nemůže spoléhat na stát, co se týká podpory rodiny, teda asi jsem pesimista, ale spíš bych spoléhala na sebe a svou rodinu, když se zvládneme finančně zabezpečit, pak se můžeme množit a být s dětmi doma. Stejně tak nespoléhám na stát v případě důchodů, to kdoví jak to bude, ale lepší je si soukromě spořit...

MULTICAT: Já si hlavně myslím, že člověk by neměl v žádném období života soustředěně provozovat jen jednu činnost. Deformuje ho to. Je třeba si od toho, co systematicky dělá, odpočinout něčím jiným. Dřív jsem chodila do práce a měla koníčky. Teď mám dítě a chodím do práce, koníčky jsem upozadila, protože na ty už opravdu tolik času nebylo. Teď se k nim pozvolna vracím. Lze určitě i mít dítě a koníčky, a nechodit do té práce. Ale nepřijde mi jako dobré, nebo snad dokonce obdivuhodné a správné být jenom tou matkou.

ANNAWA:
INUSHKA:
TAPINA:
No jo, tady je patrne, jak tam kazdy vidime neco jineho. Ja, jako nenapravitelna idealistka, kritiku soucasneho nastveni spolecnosti ve vnimani rodiny, materstvi, apod. Nebo mam z toho kojeni uz zmeklej mozek ;) ?
Nic naplat, ja koncept kontaktniho rodicovstvi vnimam jako neco vic, nez noseni a spani v jedne posteli a opet se potvrzuje, ze jsem asi exot :)
My zijeme z rodicovske a manzelova platu - casto skripu zuby, byla jsem zvykla se o sebe postarat, zaplatit za sebe, ted si pripadam ponizena, kdyz si musim rict o penize, ale radeji se uskromnim a jsem doma se synem. Uprimne musim.rict, ze jsem konecne nasla velky smysl zivota (asi jsem proste stara matka, je mi 35). Prace, co jsem kdy delala, me vzdy bavila, zvladla jsem pri ni i konicky. Ale holt se mi s prichodem syna dost zmenily hodnoty... Ale kdovi, treba na celou vec budu nahlizet jinak za par let.

MULTICAT: Mně to přijde jako děsná demagogie. Protože dneska sice máme možnost být s dětma doma 4 roky, ale bere se při tom tak málo peněz, že stejně matka musí přivydělávat, nebo být živena partnerem, sorry, ale z 3800 já sebe a dítě neuživím. Takže kde je ten ideální výchozí stav, kdy ženy "mohou být s dětmi, nemusí do práce", který by se měl zachovat? Já ho v realitě nevidím.

MULTICAT: Já moc nechápu, co na tom návrhu komu vadí. Už teď platí, že kdo chce při dětech pracovat, může, kdo chce být doma, může. Jediné, co ten návrh mění, je strop RP, což těm, co chtějí pracovat, pomůže, těm, co chtějí být tři roky doma, neublíží. Tak co na tom komu vadí, proboha?

MULTICAT: fakt? Mě to trochu nadzvedlo, musím říci. Protože návrhy MPSV neberu jako diktát, jen jednu z možností.

NEMESISS: Podle mě je důležitý umět to v sobě zpracovat. Nepřenášet strach na dítě. Strachu je v dnešním světě tolik, tak ještě nepřidávat (člověk to vidí všude, to je pořád na hřištích nějaké "spadneš!", "nelez tam!"...to je všechno totéž, rodič má strach a neumí to zadržet a pozorovat v sobě, případně ventilovat nějak, aby to nepřenášel na dítě. Když si zabrečím a dcera to vidí, tak vysvětlím, že jsem třeba dojatá, jak už je velká a samostatná, že už jde do školky, cokoliv... To je taky potřeba, aby dítě vědělo, že takový pocity jsou ok, ale týkají se mě, ne jí...

NEMESISS: Hele asi jsem taky potenciálně ten typ, ale mé dítě mi dává velmi jasně najevo, kam chce, s kým chce atd. (např. babičky, školka, nebo i "jen" pouhý její otec). Já se orientuji v tomhle případě podle dcery, chce tam být? Ok, nechám ji. Doteď mám v živé paměti, jak jsem ji poprvé zanechala v nějakém školkovém zařízení (byl to tábor lesní školky v létě), ona naprosto v pohodě, já se donutila odejít a cestou jsem se prostě rozbrečela (velká holčička, zvládne to tam sama, bla bla znáš to...). Mám za to, že je to moje povinnost, to dítě pustit, když se nebojí. A jsem ráda, že se nebojí do toho světa vyrazit, a možná jsem i ráda, že ten strach odnáším akorát já, a ne ona.
MEDVED007: A byly by schopny tyhle údaje dát cizí osobě? Já nevim, představuju si, že by třeba dcera brečela, a nebyla si schopna vzpomenout na ty údaje. Jinak je umí, adresu, jména, moje telefonní číslo, ale to až teď tak od 4 let...
Já jí teda obyčejně psala moje tel.číslo nesmazatelnou fixou na ruku, když jsme šli třeba na nějakej festival apod.